1917 je filmem, který byl zpracován celkem nevídaným způsobem, jedním z jeho nejsilnějších prvků totiž je, že na plátně působí jako jednolitý záběr bez jediného střihu. Což samozřejmě není něco, co lze udělat konvenčním přístupem, a tak se nám tvůrci rozhodli umožnit nahlédnout za oponu a spatřit, co všechno bylo potřeba.
Když pomineme inspiraci dědečkem Sama Mendese a tvorbu scénáře, tak vše začalo pořízením obrovské louky, která se postupně začala měnit v jednu z největších kulis. V tomto případě ale nešlo o obyčejnou stavbu, protože aby do sebe jednotlivé záběry zapadly, tak bylo potřeba vše důkladně naplánovat.
Což s sebou neslo nespočet zkoušek, počítání kroků a tvorby modelu celé scény, kterou pak bude potřeba vytvořit. „Scéna totiž nemůže být delší než kulisy a kulisy zase nemohou být delší než scéna.“ Možná to zní trochu šíleně, ale v okamžiku, kdy potřebujete, aby vše dokonale navazovalo, je to celkem pochopitelné.
Jakmile byla vytvořena celá scéna, která dokázala přirozeně zakomponovat i kameru, a herci věděli, co přesně mají dělat, tak svou roli sehrálo samozřejmě i počasí. Kvůli provázanosti jednotlivých segmentů nelze scénu jakkoliv uměle nasvítit, protože kamera často mění směr a otočí se i o 360°, v tu chvíli opravdu nemáte kam světla schovat.
I proto často museli tvůrci i herci čekat na chvíli, kdy slunce zajde za mraky, aby mohli pokračovat tam, kde přestali. To ale zároveň bylo občas ku prospěchu věci, protože alespoň mohli vyplňovat mezery dalším nacvičováním.
Dalším netradičním prvkem pak byla i délka samotných scén. U většiny filmů netrvá natáčení déle jak pár minut, většinou pár desítek sekund, zde se ale často jednotlivé scény točily více jak pět minut v kuse. V tomto případě to navíc připomíná stroj Rube Goldberga, neboli řetězovou reakcí řícený mechanismus. Vše totiž musí po celou dobu dokonale šlapat.
Každý kousek měl ale jen jediný účel, vtáhnout diváka do filmu způsobem, jaký žádný jiný film nemá. Díky tomu, že kamera je neustále v blízkosti dvou hlavních hrdinů, se nám naskýtá příležitost projít celou jejich cestu spolu s nimi a jediné, o co jsme ochuzení jsou vjemy, které plátno a reproduktory prostě dopřát nemohou.
