Pro spoustu soudobých filmových fanoušků je režisér a rovněž obchodník George Lucas tak trochu přeceněnou ikonou světové kinematografie. Možná jsou mé dojmy liché, to nepopírám, ale rozhodně nejsem sám, kdo se mnou podobné pocity sdílí. Valná většina těchto příkrých názorů se opírá o tvrzení, že Lucas je vlastně režisérem jediného dobrého filmu, jehož nehynoucí odkaz navíc “pošpinil“ doplňující, krajně nevyváženou trilogií, která rozmáchlý dějový oblouk celé vesmírné franšízy uzavírá. S takovým tvrzením však nemohu souhlasit. Epizody I až III si pozornost (i přes nepopiratelnou kvalitativní rozháranost) zaslouží a George Lucas rozhodně není režisérem jednoho filmu.
Na kontě má třeba zajímavé nízkorozpočtové sci-fi THX 1138 (1971). Krátce po jeho realizaci navíc založil vlastní filmovou společnost Lucasfilm Ltd, pod jejímiž křídly natočil oceňované drama Americké graffiti (1973), ve kterém vyznal lásku svému rodnému městu Modesto. Určitě také není žádným tajemstvím, že nebýt Lucase, nebyl by ani žádný Indiana Jones. Vznik tohoto ikonického hrdiny vlastně přímo souvisí i s jeho nejslavnějším filmem.
Indy vs. Hvězdy
Jednoho dne, během zkoumání starých filmových materiálů, narazil Lucas na malovaný plakát z třicátých let. Byl na něm vyobrazen statný muž v kožené bundě, kloboukem na hlavě a bejkovcem u pasu. Šlo o akčně stylizovaný výjev. Hrdina zrovna přeskakoval ze hřbetu svého koně na rozjetý náklaďák. Lucas si vzpomněl na nízkorozpočtové seriály o protřelých dobrodruzích, které jako malý kluk vždy o nedělích sledoval. Řekl si, že udělá něco podobného. Moderně pojatou pohádku vyprávěnou jazykem starých seriálů. Béčkový námět, ovšem s vyšším rozpočtem a ikonickým hrdinou. Mohl by to být archeolog, velice inteligentní a bystrý, ale také by měl umět zacházet se zbraněmi a rozdávat dobře mířené háky. Hlavní osa příběhu se sice psala sama od ruky, ale stále častěji při psaní přemítal i nad filmy jako Flash Gordon (1936) a do děje tak začala prosakovat sci-fi tématika.
Náhle Lucase napadlo, udělat ze své postavy vesmírného dobrodruha zkoumajícího staré mimozemské civilizace. Čím více myslel na hvězdy, souboj dobra a zla a vyvoleného chlapce, co zachrání galaxii, tím se jeho hrdinný archeolog odsouval do pozadí. Ovlivněn Akirou Kurosawou a jeho Sedmi samuraji (1954), zapracoval do rodící se vesmírné opery kodex cti i šermířské souboje a definitivně se rozhodl. Indy a jeho čas měl teprve přijít. Přednost dostal hluboký vesmír. Zrodil se fenomén jménem Star Wars, který navždy změnil kinematografii. Tedy doslovně řečeno Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje (1977). Nastartovaná trilogie o dalších dvou dílech začala své vyprávění atypicky odprostřed a George Lucas věděl, že jednoho dne, až moderní technologie a speciální efekty dozrají, ukončí celou ságu „úvodní“ trojicí filmů. Prvním dílkem z této trilogie se stal film Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba (1999), který však v ústech některých natěšených fanoušků zanechal spíše hořkou pachuť. Zaslouženě?
Síla imaginace
Tím, že se George Lucas v sedmdesátých letech rozhodl vyprávět příběh Hvězdných válek odprostřed, si na sebe do značné míry upletl bič. S pomocí tvárného režijního řemeslníka Richarda Marquanda, dokončil v osmdesátých letech úspěšný epilog Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho (1984), čímž před diváky vysázel všechny odpovědi i skrytá esa. Původní trilogie sledovala především Luka Skywalkera a jeho strastiplnou cestu za svým osudem. To byl hlavní tahák, zdroj všeho napětí a divácké touhy sledovat vyprávění až do vítězného konce. Přesně v tom se však nová trilogie odlišuje, neboť každý dopředu věděl, že hlavní postava Anakin Skywalker skončí nakonec jako Darth Vader. Žalostně zde tedy scházel zásadní moment překvapení.
Foto: Starwars.com
Kdyby byla Skrytá hrozba prvním filmem z celé ságy, valná většina by jej oslavovala jako vizionářský průlom. O tom nepochybuji. Jenže tady šlo o čtvrtý film. Nejeden divák si tehdy domněle myslel, že má terén dobře prošlápnutý, nemůže ho nic překvapit a tudíž může hledat především chyby. Navzdory vizuální okázalosti se tehdejší recenze trefovaly hlavně do plochých postav a laciných dialogů. Jakoby fanoušci náhle začali přehlížet krásy fantaskních světů, které jim Lucas servíroval pod nos. Ach jo. Tak rychle si na zázraky zvykáme, tak rychle zapomínáme. Zpětně mi to celé připomíná dějové segmenty ze sci-fi románu Duna (1965) od spisovatele Franka Herberta. Na pouštní planetě Arrakis je voda vnímána jako zázrak, nádherný úkaz nevýslovné hodnoty a krásy. Kdykoliv se obyvatelé planety Fremeni dostali na dosah tohoto životodárného živlu, hleděli na něj s fascinujícím údivem. Co je však voda pro nás, kteří otočí kohoutkem a hned mají plnou sklenici? Nemusíme a nechceme se kochat její průzračnou strukturou ani třpytivými odlesky na hladině. Natolik všední pro nás je.
Skrytá hrozba znázorňuje i s odstupem čtyřiadvaceti let, obdivuhodný triumf imaginace, přetavený do filmové podoby. Ano, některé postavy zasazené do tohoto světa jsou trochu nepřesvědčivé, ale možná to ani jinak nešlo. Jde o začátek, první příběh v dlouhé chronologii a jako takový nám film musí postavy nejprve představit. Postavy, o kterých víme, že budou v budoucích pokračováních podstatně zajímavější. Je tu mladý padawan Obi-Wan Kenobi (Ewan McGregor), přemýšlivý Qui-Gon Jinn (Liam Neeson), ještě malý Anakin Skywalker (Jake Lloyd) a dvojice androidů R2-D2 a C-3PO. Kromě toho tu jsou také přítomny lehce povrchní dialogy a záměrně přepálená vzletná slova, ale upřímně, nebylo tomu tak i v minulosti? Hvězdné války jsou opulentní space operou, jejíž úspěch vždy pramenil z dobrodružství, smyslu pro zábavu, kýčovité romance, bezmezné imaginace a pokrokových speciálních efektů. Při sledování neočekávám vhled do složitě propracovaných charakterů, od toho tu jsou filmy ze světa Star Trek. Sci-fi snímky George Lucase jsou postaveny tak, aby se na ně především dobře dívalo, nežli poslouchalo a Skrytá hrozba v tomto ohledu není výjimkou.
Důležitým okamžikem Skryté hrozby je objevení a následné testování malého Anakina, ale svým způsobem se dá říci, že neméně důležitá je prakticky každá akční sekvence, neboť tyto pasáže otevírají průchod nejrůznějším CGI efektům. Dnes už pochopitelně řada z nich zestárla, což potvrzuje nepsané pravidlo, které říká, že digitální triky stárnou daleko rychleji, než ty praktické založené například na silikonu, protetice, loutkářství či mechanických modelech. V době premiéry však šlo o hotovou audiovizuální bombu, podpořenou chutí objevovat nové věci a zkoušet odvážné nápady, jako je implementace kompletně digitálních postav přímo do filmu. Lucas nám bez oddechu prezentuje fantaskní krajiny a různorodá zákoutí dalekého vesmíru. Uhrančivá vodní říše, města stylizovaná v duchu Benátek či závody kluzáků mezi skalními soutěskami. Skrytá hrozba v tomto ohledu skutečně nadzvedla oponu, za kterou se skrýval nový věk digitální kinematografie. Procházet nejrůznějšími světy Hvězdných válek je pro mne podobné, jako když jsem poprvé uzřel filmy 2001: Vesmírná odysea (1968), Blade Runner (1982) nebo Matrix (1999). Avšak hlavní rozdíl spočívá v tom, že Lucasova vize je více fantazijní, veselejší a nespoléhá na stokrát omletou šablonu, dle které je budoucnost vykreslena coby temné a krajně osamělé místo.
Když jsme u té veselosti, tak Skryté hrozbě byla po právu udělena nízká věková přístupnost, což s celkovým důrazem kladeným na zábavu a nikoliv násilí, dává smysl. Skrytá hrozba je především pohádkou, kde je jedním z hlavních hrdinů malý chlapec, jemuž mladší publikum může odhodlaně fandit. Za jedinou osudovější, avšak nesmírně působivou část můžeme považovat závěrečný souboj rytířů řadu Jedi se Sithským lordem Darth Maulem (Ray Park), který osobně považuji za nejlepší šermířské vystoupení napříč celou ságou. Až potud je vše v pořádku a má spokojenost by byla takřka maximální, nebýt jedné výrazné skvrny.
Jar Jar Bings
Už snímek Návrat Jediho nesl varovné znaky budoucí pohromy v podobě plyšových, krajně otravných Ewoků. Jakoby si již zde George Lucas připravoval prostor pro uštědření opravdového tvrdého háku, a ten nakonec přišel. Jsem naprosto v pohodě s tím, že má Skrytá hrozba strukturu pohádky a je určena každému, kdo si chce hrát a bavit se. Jenže rozdíl mezi zábavou a debilitou může být propastný. V počítači kompletně stvořený Jar Jar Bings sice patřil mezi vizuální chloubu Skryté hrozby, což ovšem nemění nic na faktu, že jde v první řadě o infantilního idiota. Ponechme nyní stranou teorii, že tento příslušník rasy Gunganů je ve skutečnosti skrytý Sithský lord (což patří spíše do diskuze pod článkem). Pro mne, jakožto diváka, zůstává směrodatná skutečnost, že jeho přehnaná nešikovnost hraničící s imbecilitou, je krajně otravná. Zavděčit se dětem přeci neznamená vrazit do děje stupidní postavu. Děti nejsou hloupé a dají se rozesmát různými způsoby. Navzdory odlehčené náladě Skryté hrozby, je Jar Jar Bings rušivý element a osobně jej dodnes vnímám, jako jediný nepříjemný prvek celého filmu.
Solidní start
I přes občasné logické lapsy, jednoho infantilního otrapu a neschopnost bojových droidů B-1, kteří jsou v přímé akci učinní stejně jako stormtroopeři, považuji Skrytou hrozbu za důstojný start, jímž George Lucas učinil první krok k završení svého celoživotního projektu. Komplexní propracovaností a specifickou atmosférou sice Skrytá hrozba nemůže konkurovat ani jednomu dílu z původní trilogie, ale rozhodně nedělá značce „Star Wars“ ostudu a nabízí to, co umí dělat Lucas nejlépe. Oslňovat fantasií a okázalou vizuální složkou. Ona pověstná osudovost a temnota začala nenápadně chřestit řetězy až v Epizodě II – Klony útočí(2002), aby se prostřednictvím Epizody III – Pomsta Sithů (2005) rozezněla hrůzná symfonie naplno. A ještě něco. V přímé konfrontaci s obludnými příspěvky J.J. Abramse, jehož “opus“ Vzestup Skywalkera (2019) jsem dodnes nebyl schopen dokoukat, působí Lucasův trojlístek filmů jako mistrovské dílo. Za tím si stojím.
