Před několika dny jsme se konečně dozvěděli něco málo nového o připravovaném seriálu Zaklínač. Tvůrci mají prý hotový základní náčrt scénáře pilotní epizody, chystají osmidílnou úvodní řadu, natáčet hodlají ve východní Evropě a na vzniku se bude podílet i společnost Platige Films, která se postarala o přípravu oceňovaných CGI cutscén ve stejnojmenné videoherní sérii.
Krom toho se chystá nová zaklínačská kniha z pera původního autora Andrzeje Sapkowského , což spisovatel oznámil včera na varšavském Comic Conu.
Máme tudíž skvělou příležitost připomenout si celou historii příběhů o Zaklínači, a to ideálně tak, aby jí porozuměli i lidé, kteří „pouze“ hráli hry nebo dokonce s celou populární značkou zatím nemají žádnou předchozí zkušenost.
Češi byli u začátků
Potom se říkalo, že ten člověk přišel od severu, Provaznickou branou.
Tak zní dnes již legendární první věta povídky, nazvané jednoduše Zaklínač, kterou si mohli čeští čtenáři poprvé přečíst v časopisu Ikarie roku 1992. Originál pak vyšel v polské Fantastyce už o šest let dříve, v roce 1986. Přesto jsme se mohli s Geraltem z Rivie seznámit mnohem dříve, než většina světa.
Anglofonní čtenáři totiž například museli čekat až do roku 2007, kdy se vydavatelství Orion Publishing Group rozhodlo vydat povídkovou sbírku Poslední přání.
Zaklínač je takové téma, že se o něm (respektive o jeho překladu) píšou celé bakalářské práce. V této konkrétní se dozvíte, proč vám v anglickém dabingu či polském originále znějí jména Triss nebo Marigolda nějak divně.
Ano, povídkovou sbírku. Autor Andrzej Sapkowski totiž zpočátku nepsal žádné dlouhé romány, nýbrž svět Zaklínače postupně rozšiřoval skrze kratší příběhy, často parodující pohádky nebo příběhy z folklóru. Zmínit můžeme třeba černou parodii na Sněhurku a sedm trpaslíků či drastickou verzi Krásky a zvířete.
Kdo je vlastně zaklínač?
Protagonistou všech povídek (s výjimkou jedné) se stal hrdina první povídky Zaklínač, Geralt z Rivie. Jak už napovídá jméno profese, zaklínač (nebo též vědmák) pomáhá prostému lidu s různými kletbami, uřknutími či magickou havětí. Vybaven je k tak náročné práci zejména lektvary, stříbrným mečem a jednoduchými kouzly, jimž se také říká Znamení.
Geralta ale nesmíte považovat za tupou mlátičku. Často totiž nachází nejtemnější zlo nikoli v ghúlech, utopencích nebo strigách, ale naopak v těch, kdo si platí jeho služby. To zaklínače občas dostává do problémů, v nichž mu občas jeho bojové umění – byť posílené nadlidsky zmutovaným organismem – není nic platné.
Naštěstí má vědmák hned několik dobrých přátel. Zmínit musíme hlavně trubadúra a sukničkáře Marigolda, Geraltovu osudovou lásku Yennefer a také zrzavou čarodějku Triss Ranuncul či trpaslíka Zoltana Chivaye, jakkoli dvě poslední zmíněné postavy proslavila spíš až pozdější počítačová hra.
Přichází Ciri
Kurz zaklínačových příběhů ale razantně změnila Ciri, dívka, kterou Geralt za velice zvláštních okolností přijal za svou učednici. Zájem o ni totiž vzhledem k jejímu původu a skryté moci postupně projevila celá řada nebezpečných lidí – třeba jistý císař, elfové z jiných světů či hodně ambiciózní čaroděj.
Zaklínačovu snahu ochránit adoptivní dceru zmapovala pětidílná knižní série, která česky vycházela v druhé polovině devadesátých let, vždy s krátkým zpožděním po polském originále. Romány výrazně rozšířily Geraltův svět a představily mnoho nových postav, čímž položily základ pro dnešní masovou oblibu celé značky.
spoilerZávěrečná kniha Paní jezera však mnohé čtenáře šokovala. Geralt na jejím konci totiž zemřel během pogromu v Rivii, čímž Andrzej Sapkowski více či méně zhasil naděje na případné pokračování. To ale přesto nakonec přišlo, byť v poměrně neočekávané podobě.
CD Projekt RED přebírá žezlo
Plány na videoherní adaptaci se objevily už v devadesátých letech, teprve po přelomu milénia se k autorským právům dostala společnost CD Projekt RED. Od Sapkowského je koupila za 35 000 zlotých, přestože autorovi nabízela i podíl ze zisku – a ten by po úspěchu videoher nepochybně vydělal mnohem, mnohem více.
Herní Zaklínač byl vydán koncem roku 2007 a hlavní hrdina v něm od začátku trpí amnézií, takže je jeho životní příběh hráčům postupně objasňován. Díky tomu se v ději zorientuje i ten, kdo s předlohou nikdy neměl tu čest. Úvodní filmeček dokonce převyprávěl skrze atraktivní animovanou sekvenci Sapkowského první zaklínačskou povídku.
Po skromnějším úspěchu první videohry v roce 2011 dorazilo pokračování s podtitulem Vrahové králů, které už nadchlo fanoušky fantasy RPG po celém světě. Ti pak napjatě očekávali vydání třetího Divokého honu, který získal nejen jejich lásku, ale i kopce prestižních ocenění a za Geraltovým příběhem udělal (pravděpodobně) poslední tečku.
Proč hráči milují Zaklínače?
Přestože na scénářích videoher už nepracoval původní autor Andrzej Sapkowski, drželi se vývojáři dosti pečlivě ducha předlohy. Fantasy svět Geralta z Rivie je díky tomu bohatý na zajímavé postavy, obtížné morální volby i propracovanou mytologii, která mísí zejména severské a slovanské prvky.
Vedle elfů a trpaslíků tak zaklínač na svých cestách potkává i polednice, kostěje nebo rusalky, což potěší nejednoho našince a zaujme i řadu fanoušků, které stokrát vyzkoušená fantasy klišé už tak docela nebaví.
Přestože sám Sapkowski videohry jako pokračování příběhu neuznává, pro Poláky se staly národním zlatem a jednu kopii při své návštěvě země obdržel třeba i americký exprezident Barrack Obama. Sám spisovatel navíc po úspěchu neodolal příležitosti k návratu a před pár lety vydal jakýsi knižní prolog Geraltova příběhu, Bouřkovou sezónu.
Vzhůru do světa seriálů
Fenomenálního úspěchu vědmáka si povšimla i populární platforma Netflix a v květnu 2017 bylo oznámeno, že nás čeká seriálová adaptace zmíněná v úvodu článku. Přítomnost autora knih coby kreativního konzultanta zajistila, že televizní verze Zaklínače nebude navazovat na hry, ale zpracuje některé Geraltovy stávající příběhy.
Jak ale vědí všichni skalní fandové, není to poprvé, co se Zaklínač ocitl před kamerou. Už v roce 2002 vznikla adaptace polské televize65 % s Michałem Żebrowským v titulní roli, nedopadlo to ale zrovna slavně. Problémem se ukázal být mimo jiné nízký rozpočet, který se projevil na pokusech o digitální efekty a obecně na příšerách, jejichž mrtvoly tahané z jeskyní občas sehráli plyšáci.
Fandům proto nezbývá, než doufat, že to tentokrát s americkými penězi v zádech dopadne lépe. Jak jsme ale už zmiňovali, počkat si budeme muset nejspíš ještě přinejmenším dva roky.
