Pavla Tomicová, tak jak ji neznáme, exceluje v novém celovečerním filmu mladého režiséra, hudebníka a moderátora rádia Wave, Šimona Holého.
A pak přišla láska, je název už druhého jeho celovečeráku po filmu Zrcadla ve tmě. Ten vzbudil svého času u diváků i kritiků velkou pozornost. A to je asi u začínajícího artového režiséra dobré, i když film vlastně rozdělil veřejnost na dvě poloviny. Jedni film zavrhli, druzí ho obdivují. Proto většina s napětím očekávala jeho nový film A pak přišla láska.
Je to opět film z ženského světa. V celém filmu nehrají, až na poslední dvě minuty, muži, ačkoliv je to často film i o nich. V hlavní roli uvidíme už jmenovanou Pavlu Tomicovou, jako padesátiletou psycholožku Kristýnu, v roli její třicetileté dcery Sáry, Saru Venclovskou. Další dvě hlavní postavy jsou Tereza Hofová, v roli kartářky, a její asistentka, kterou hraje Eliška Soukupová.
Psycholožka Kristýna, žena těsně před nervovým zhroucením, nespokojená, zahořklá a znechucená vlastním životem a neuspokojivým vztahem se svou dcerou Sárou, se s nadějí upíná na „léčebný“ pobyt u kartářky a věštkyně. Svou dceru Sáru nutí, aby jela také, a ta, ač má sama dost svých osobních problémů nakonec tlaku podlehne.
Celý jejich pobyt ve společnosti dalších dvou žen je plný esoteriky, jíž Kristýna až naivně důvěřuje. Film je zajímavý i tím, že všechny ženské postavy působí naprosto civilně a neherecky. Režisér Šimon Holý jim totiž dal při natáčení spoustu prostoru na improvizace. Dialogy, z nichž se film vlastně skládá, si herečky většinou vytvářely rovnou při natáčení. Je jasné, že jak vtipně řekla Pavla Tomicová, výhodou sice bylo, že se nemusely učit text, ale s postavou bylo třeba se ztotožnit a vcítit se do jejího narušeného světa.
Jak Kristýna pomalu ze své naivity procitá, její dcera zase světu karet a věštění proti svému přesvědčení podléhá.
Jak se s „léčením“ a pobytem u zjevné šarlatánky obě ženy vypořádají, by měl ukázat konec filmu, ale…
Film je vážný, jeho atmosféra je většinou temná a tísnivá, i když ve filmu je občas i malý záblesk humoru. Scény u posvátného stromu s houbičkami vypadají trochu násilně. A je to film, jehož úmyslem je i to, se se v něm mnohý, nebo spíš mnohá z nás, najde. Abychom si řekly, ano, to taky znám. Není ale jisté, jestli to stačí.
