Máme to oficiálně potvrzené. Všechny dospívající děti zlobí úplně stejně a je přitom docela jedno, zdali jsou bílé, žluté, černé nebo modré. Jak správně tušíte, případně už víte, jedním ze stěžejních témat opulentního sci-fi dobrodružství Avatar: The Way of Water (dále jen Avatar 2) je rodina. A ambiciózní režisér James Cameron nám tuhle skutečnost bude připomínat prakticky po celou dobu více než tří hodinové stopáže.
Samozřejmě je toho daleko víc a kanadský filmař dělá opět to, co po celou dobu své dlouhé kariéry. Cameron zkrátka chce, abychom jeho vizi věřili stejně, jako mnohokrát v minulosti. Chce, abychom pochopili, že klíčem k poražení vražedných kyborgů je cestování v čase, že Titanic byl dějištěm velkého milostného příběhu a že královna kolonie vetřelců je pomstychtivá mrcha. Nádherná planeta Pandora se stala nejambiciózněji pojatým místem, do něhož Cameron svou víru v nekonečnou sílu kinematografie promítnul snad nejintenzivněji. Úspěšně se o to pokusil před třinácti lety, kdy mu jeho vrozená fascinace moderními technologiemi umožnila posunout hranice audiovizuálního zážitku na novou úroveň. Díky hrátkám se snímkovací frekvencí, CGI efekty a vzkříšení prachem zašlé 3D technologie, přinesl Avatar (2009) milionům diváků po celém světě nevšední zážitek, na který se nezapomíná. Dodal nám letos Cameron další revoluci nebo „jen“ evoluci?
Zpátky v modrém
Máme tu opět ústřední duo hrdinů z prvního dílu. Tedy bývalého člověka Jaka Sullyho (Sam Worthington), který se zamiloval do Neytiri (Zoe Saldaña) členky humanoidní mimozemské rasy Na’vi. Sully se cítí na Pandoře více než dobře a od doby, co došlo k vítězné porážce nenasytného lidského plemene, zplodil s Neytiri hned tři potomky. Starší syn Neteyam (Jamie Flatters), mladší Lo’ak (Britain Dalton) a nejmladší dcera Tuktirey (Trinity Jo-Li Bliss). Rodina se ještě společně stará o hybridní Kiri (Sigourney Weaver), potomka vědkyně Grace Augustine (opět Sigourney Weaver). Jednou z nových postav je divoký chlapec s přezdívkou „Spider“ (Jack Champion). Lidský potomek plukovníka Milese Quaritche (Stephen Lang), hlavní záporné postavy prvního a vlastně i druhého dílu. Rodinnou idylku uprostřed všeobjímající přírody naruší návrat proradných nebešťanů, kteří se po letech vrací na svých kosmických korábech a chtějí zase pustošit, těžit, kolonizovat, drancovat a mstít se.
Stejná planeta, stejné problémy
James Cameron dělá opět to, co umí nejlépe, bez ohledu na fakt, jak moc se opakuje. Donutí své publikum na tři hodiny zapomenout na problémy všedního života a uvrhne jej do víru pestrobarevné imaginace, epického dobrodružství a mistrně ošetřených akčních sekvencí. Svým způsobem Avatar 2 opakuje narativní vzorec vyprávění svého předchůdce. Útoky nebešťanů donutí Sullyho a jeho rodinu opustit svůj lid a vydat se na vzdálená souostroví, kde naleznou útočiště u oceánského klanu Metkayina. Opět budeme poznávat zcela nové prostředí, naši hrdinové se budou opět učit novým dovednostem a objevovat různorodé tvory mokrého království. Namísto devastace nezkrotného pralesa si tentokrát lidé vyberou za cíl vraždění tulkunů, inteligentních a vlastní filozofii vyznávajících kytovců. Zákonitě tedy dojde ke střetu lidí a mimozemšťanů, přičemž hlavním záporákem filmu Avatar 2 je nepřekvapivě opět plukovník Miles Quaritch. Přesněji řečeno jeho avatar, do něhož je promítnuta plukovníka osobnost.
Cameron jde ale ještě dál a nezdráhá se recyklovat vizuální segmenty a konkrétní témata ze svých starších filmů. Chcete Titanic (1997)? Máte ho mít. Něco málo z druhého Terminátora (1991)? Žádný problém. Toužíte si připomenout svíravé klaustrofobické pocity příznačné pro film Propast (1989)? Jak je libo. Skoro jakoby se Cameron na Pandoru přestěhoval (patrně navždy), vzal si sebou vše na čem mu záleží a reprodukoval to pro potřeby současného diváka. Já osobně s tímhle problém nemám, ale je mi jasné, že kde kdo bude Camerona obviňovat z vykrádání sebe sama. Tím ovšem nechci tvrdit, že je Avatar 2 bezchybným filmem.
Prolog, který má diváka přenést na Pandoru, je trošku neohrabaný a příběh nějakou chvíli hledá pevnou půdu pod nohama. Některé dialogy již tradičně šustí papírem a všechny postavy jsou krajně archetypální. Klaďasové jsou ryze hodní a záporáci zase zlí bez jakéhokoliv dalšího rozměru. Žádná složitá psychologie, žádný vývojový progres, jen strohá osobnostní charakteristika. Sully má na prvním místě rodinu, Neteyam touží být stejný jako otec, Lo’ak je rebel a samotář, Kiri hledá svou identitu, náčelník klanu Metkayina Tonowari (Cliff Curtis) má svou hrdost, jeho žena Ronal (Kate Winslet) málokomu důvěřuje a plukovník Quaritch je jednoduše hajzl, prahnoucí po pomstě za smrt svého lidského já. Jakmile se Cameron pokouší o něco složitějšího, začne to skřípat. Dobře je to vidět na postavě Spidera, jehož motivace jsou celkem matoucí. Jakožto člověk žije řadu let s obyvateli Na’vi, pak celkem rychle přehodí výhybku a je zadobře s lidmi, aby v poslední třetině opět převlékl plášť.
Kdepak. Camerona nejvíce zajímá prostřední část filmu, ve které nám mistrovským způsobem představuje nový svět a jeho zákonitosti. Na tom mu primárně záleží a aby dosáhl toho v čem je nejlepší, musí se k tomu propracovat skrze nános stokrát viděných klišé posouvajících postavy uměle kupředu a děj, který jde tradičně shrnout jednou větou. Za důvodem, proč mu tohle všechno z pozice diváka rád odpouštím, stojí jeho vybroušené vyprávěcí techniky. Cameron byl vždy velký pan vypravěč a dokazuje to i zde, navzdory triviální dějové lince.
Režisérův přístup k postavám můžeme sice považovat za silně staromódní, ale zároveň je v něm cosi kouzelného. Je zkrátka znát, že mu na nich záleží, neboť především díky nim poznáváme nová zákoutí Pandory, kde všechno souvisí se vším. Hlavním hrdinou filmu Avatar 2 není Sully ani jeho žena Neytiri, ale rodina a samotná planeta. Vždyť rodina je vlastně sama o sobě plně funkční organismus, v němž pro dosažení optimálního stavu musí vše koexistovat v naprosté harmonii. Stejná je i Pandora se svými obyvateli a veškerou faunou a flórou. Tohle je vlastně aspekt, kterým se Avatar 2 od svého předchůdce trochu odlišuje. První díl byl fixován na jednu dějovou linku, kdežto dvojka jich s pomocí většího počtu postav nabízí hned několik a tím účinně celý svět rozšiřuje. Vše je zde více ambicióznější, hlubší, mytologičtější a přínosným způsobem pracuje pro vyznění celku. Některé zápletky budou patrně rozvinuté až v dalším pokračování, jako třeba Kiri a její intenzivní propojení s Pandorou nebo nedokončený dějový oblouk okolo Spidera. Základem však zůstává větší důraz kladený na poznávání nového prostředí a bytostí žijících v něm. Cameron si do příběhu dokonce troufl naroubovat prakticky samostatnou dějovou linku o velrybě jménem Payakan, kterou vlastní stádo kytovců zavrhlo a tak musí žít jako vyhnanec.
Asi nemá smysl nějak zevrubně komentovat akci a dokonalou audiovizuální složku filmu. Sice už nejde o vyloženou revoluci, jako v případě prvního Avatara, ale vše je zde upgradováno pro rok 2022 a věřte, že všechny ty současné „Marvel omalovánky“ nesahají novému Avatarovi ani po kotníky. Sully řeší po celou dobu příběhu dvě otázky. Utéct a ochránit tak svou rodinu nebo bojovat. První rozhodnutí umožní publiku poznat fascinují svět vodních živočichů a to druhé, příznačné pro poslední třetinu filmu, zase zaručí přísun dech beroucí akce. Během opulentně pojatých sekvencí, kdy buranští lidští pytláci loví posvátné vodní obry, jsem si musel opakovaně připomínat, že to, co vidím není realita, ale pouhý film. Podvodní scény mi zase několikrát sebraly dech a vykouzlily na tváři připitomělý úsměv. Tedy ano. Vizuální orgie nemůže filmu upřít ani jeho největší odpůrce.
Znovuzískání trůnu
Za posledních třináct let superhrdinové dokonale ovládli soudobou popkulturu a donutili diváky zapomenout na Pandoru i mimozemskou rasu Na’vi. Konečně nastal čas probudit ospalou paměť. Během sledování snímku Avatar: The Way of Water si možná nejeden z vás uvědomí, jak neosobním se hollywoodský stroj na výrobu peněz za ta léta stal. Celé řadě blockbusterů, které sice posouvají formální stránku věci kupředu zoufale schází to nejdůležitější – duše. Když si vybavíte legendární filmy Stevena Spielberga, George Lucase nebo Wolfganga Petersena, jistě vám ihned dojde, že by je nikdy nemohl natočit nikdo jiný. Mají v sobě jedinečný autorský otisk a bezmeznou lásku ke kinematografii. S Jamesem Cameronem je to na vlas stejné. Navzdory několika nedostatkům jsem mu opět uvěřil a nechal se pohltit jeho nekonečnou představivostí. Těším se na další shledání!
