Čelisti (1975), Grizzly (1976), Orca (1977), Piraňa (1978), Jed (1981), Anakonda (1997). Subžánr takzvaných „animal hororů“ je charakterizován pouhými dvěmi pravidly. Středobodem příběhu je vždy nějaké zlé, splašené, přerostlé, nervózní, jedovaté či zmutované zvířátko, jež svůj nekonečný apetit ukájí požíráním nebohých civilistů. Druhým pravidlem je většinová debilita těchto filmů. Tedy snad s výjimkou jmenovaných Čelistí, které celý subžánr definovaly a zároveň jeho veškerý potenciál vyčerpaly.
Foto: YouTube
Jakožto ročník 1987 si matně vzpomínám na panelákové seance, při nichž do volných košil odění účastníci s módní trvalou na hlavě, lascivně hltali stokrát zkopírované filmy obohacené jednostopým dabingem. O kvalitu obrazu (natož tu filmovou) vůbec nešlo. Hlavně, že to byl biják ze západu a ne donekonečna reprízovaný seriál Žena za pultem (1977). Mezi VHSkové evergreeny patřily kousky jako Lesní duch (1980), Komando (1985), Remo Williams (1985), ale rovněž i malý, nezávislý horor Aligátor (1980). Film natolik stupidní, až je svým způsobem zábavný.
Smrt číhá v kanálech
Vznik tohoto filmu z dílny béčkaře Lewise Teaguea byl pravděpodobně nevyhnutelný. Aligátor si pohrává s letitou, krajně ujetou fantasií, jejíž základ vychází z městského folklóru sedmdesátých let. Nevhodné dárečky v podobě desítek malých krokodýlů, vydaných napospas nezodpovědným dětem, končí rok co rok v útrobách nenasytných záchodů, kam je vhazují stejně nezodpovědní rodiče. Tam dole v kanalizaci tito mazlíčci vyrostou, zesílí a jako živé tanky kráčejí pod povrchem velkých amerických měst. No není to naprosto dokonalé?
Díky videopřehrávači mi tahle absurdní myšlenka přišla v dětském věku naprosto normální. Pravda, o trochu dříve jsem poznal film Batman se vrací (1992), v němž hlavní záporná postava tráví podstatnou část stopáže také v kanalizaci. Jenže k nepoznání namaskovaný Danny DeVito se ve smrdutých stokách přátelil pouze s nudnými tučňáky, kdežto sympatický herec Robert Forster musí čelit přerostlému plazu, což bylo pro mou dětskou duši daleko větší terno. Dle tradice zavedené Čelistmi je tedy aligátor gigantický a maximálně nenasytný. Sežere opravdu cokoliv. Když o tom teď tak přemýšlím, tak mu vzhledem k prostředí, ve kterém žije, vlastně ani nic jiného nezbývá.
Film se nám v úvodu snaží vysvětlit, kde aligátor k tak účinným „anabolickým steroidům přišel“, aby mohl alespoň rámcově ospravedlnit jeho neuvěřitelnou velikost. Je to prosté. Krokouš do sebe léta ládoval mršiny mrtvých psů, na kterých zlí lidé z laboratoře testovali růstové hormony. Hotovo. DNA aligátora bouřlivě reaguje na zmutované hormony a ten tak dorůstá do nepřirozené velikosti. A jak si asi každý domyslí, s velikostí roste i hlad. Lidé začnou z nenadání mizet v kanalizaci. V místní čističce odpadních vod se občas zachytí kus ohlodané nohy, pahýl ruky a policie nechápe, co se děje. David Madison je jedním z těchto poldů, kterého si zahrál zmiňovaný Robert Forster. Je bezpodmínečně nutné přijít celé věci na kloub. Madison jde tedy se svým kolegou dolů do stok, aby zjistil nějaké informace, zajistil stopy, případně dopadl nějakého pomateného houmlesáka s vykosťovacím nožem. Aligátor pochopitelně sežere kolegu a Madison nedokáže nikoho přimět, aby jeho příběhu uvěřil.
První polovina filmu je v tomto ohledu asi nejlepší, protože celkem funkčně pracuje s primitivní rovinou strachu, kdy se všichni bojíme teoretické možnosti, že nás může sežrat aligátor žijící ve stoce. To myslím vážně! Ukažte mi chlapa, který nemá strach a dobrovolně vleze do kanalizace s vědomím, že tam žije obří, zmutovaný, věčně hladový aligátor. Ze samotného plaza toho valnou většinu filmu moc vidět není. Pravděpodobně bylo příliš obtížné ukazovat jej celého bez toho, aby mechanický model neupozorňoval na své očividné nedokonalosti pramenící z nízkého rozpočtu. Sem tam se objeví skutečný exemplář naklíčovaný do obrazu nebo podprůměrný speciální efekt. V tomto ohledu filmu dominuje scéna, ve které aligátor prorazí hlavou papundeklový chodník a hned v dalším záběru uhryzne nohu poldovi. Kamera se spíše soustředí na jednotlivé části zmutovaného tvora. Silný ocas, kterým krokouš neomylně zhasíná lidské terče, malé rudě žhnoucí očka a jeho zuby. Ano, hlavně ty velké děsivé zuby o velikosti dýky.
Děj je naprosto triviální a již před Aligátorem byl zfilmován na tisíc různých způsobů. Máme tu jednoduchého starostu města, jež bezmyšlenkovitě prahne po svém opětovném znovuzvolení. Policejní šéf je pro změnu taková postava z lidu, která Madisona vyhodí protože nedokázal chytit aligátora, ale později když mu teče do bot, ho chce najmout zase zpět. Dále je tu sexy herpatoložka, která podlehne šarmu hlavního hrdiny a pomáhá mu s lovem. Roli darebáka si střihla vděčná tvář záporných rolí Henry Silva. Jeho namachrovaný lovec divoké zvěře jménem Brock je přiveden, aby vystřídal neschopného Madisona.
Všechny tyto postavy dělají neuvěřitelně stupidní věci. Stojí, když mají utíkat, chodí v noci do temných uliček, aby se následně nechali sežrat nebo spustí časový odpočet na dynamitové náloži i když jsou ještě stále uvěznění ve stoce s aligátorem (a dynamitem). Za vrchol považuji scénu se starostou. Aligátor navštíví svatbu a ihned začne koštovat svatebčany. Dává si docela na čas a kamera mezitím věnuje svou pozornost starostovi. Ten může docela volným krokem odejít, po cestě si vypít kávu a přečíst denní tisk. Ale ne. Místo toho pěstmi buší do zamčeného auta a čeká až se k němu aligátor pomalu, velmi pomalu přiblíží, následně mu nafackuje ocasem a nacpe si ho do tlamy.
Nejchytřejší postavou ve filmu je překvapivě samotný aligátor. Ten dokáže v jednom záběru lelkovat na předměstském koupališti, aby se o pár vteřin později s pomocí střihu přesunul doprostřed města. Člověk musí žasnout jak snadno se osmimetrový tvor dokáže pohybovat po městě zcela inkognito. Možná, že mu geneticky upravené zdechliny kromě velikosti propůjčily i nějakou tu vedlejší speciální schopnost, jako třeba neviditelnost či teleportaci na velké vzdálenosti. Co říci závěrem? Je tomu již více než čtyřicet let, co valná většina tehdejších kritiků spláchla tento béčkový snímek do záchodu. Jak vidíte, nic velkého z něj za ta dlouhá léta stejně nevyrostlo.
Konec dobrý všechno dobré
Uvědomuji si, že v tomto článku do filmu spíše pobaveně kopu, ale jedno mu musím nechat. Pustil jsem si Aligátora po takových patnácti, možná dokonce dvaceti letech a během sledování mě ani jednou nezastihl pocit nudy. Jde o nenáročný relax. Krátká stopáž byla příjemným osvěžením oproti dnešním standardům, které u filmů nezřídka preferují tří hodinové maratóny. Robert Forster je navíc velký sympaťák, což dokázal i mnohem později prostřednictvím tarantinovky Jackie Brown (1997). I když si patrně uvědomuje, že hraje v levném filmu podprůměrných kvalit, dává do role policisty Madisona maximum. Zkrátka profík každým coulem. Aligátor je jednoduchý, celkem hloupý film, který nenudí. Pokud jste dodnes neměli to potěšení, pak jej raději nechte plavat. Ovšem jako sentimentální vzpomínka zafungoval film celkem obstojně. Jak to máte s tímhle přerostlým krokoušem vy?
