Možná vám přijde, že bude hobití historie dosti nezajímavá. Zvlášť po slavných, hrdinskými činy nabitých dějinách Gondoru, Rohanu či trpaslíků. Jak už to ale ve Středozemi většinou bývá, první pohled často klame a hobiti vždycky dokáží znovu překvapit. Věděli jste třeba, že bylo v Kraji vybojováno hned několik bitev?
Obecně převládá názor, že jsou hobiti druhem lidí a liší se od nich zejména nižším vzrůstem a naopak v průměru delším životem. Hobiti totiž žijí zpravidla okolo devadesáti let a nezřídka dosáhnou i stovky. Z lidí je tak překonávají pouze potomci Númenoru jako je Aragorn, jejichž život trval řádově nižší staletí. Hobiti byli právě z důvodu delšího života považováni za dospělé až po dosažení 33 let.
Jejich původní domovina ležela mezi Temným hvozdem a Mlžnými horami, kde také občas přicházeli do styku s předky Rohirů, kteří tehdy žili nedaleko. Proto se jazyk hobitů podobal řeči rohanských jezdců ještě na konci Třetího věku, kdy už oba národy prakticky nepřicházely do kontaktu.
Většina hobitů ale posléze původní domovinu opustila a zahájila dlouhé hledání nového bydliště. Jen menší část zůstala v údolí řeky Anduiny a právě z ní později pocházel Sméagol, známější pod jménem Glum.
Půlčíci prošli mnoho zemí při svém hledání, a to třeba včetně Vrchoviny na západ od Rohanu, odkud pocházeli divocí lidé. Jiní šli na sever, ale museli prchnout před hrozbou Černokněžného krále, který tehdy sbíral sílu ve své temné říši Angmaru. Někteří se pak usadili v Hůrce, lidském městě pod vládou severního království Arnoru.
Byl to právě vládce této říše Argeleb II., kdo nakonec hledání hobitů ukončil. Umožnil jim totiž usadit se za řekou Baranduinou na území, kterému se pak říkalo Kraj. Formálně podléhali králům Arnoru, ale v praxi měli k severní koruně jen poměrně základní povinnosti. Udržovali například mosty a cesty, aby po nich mohli cestovat poslové.
Stín Angmaru se ale prodlužoval a království Arnor bylo ve velké válce zničeno. Hobiti údajně poslali králi na pomoc nějaké lučištníky – po porážce si ale z vlastních řad zvolili vladyku. Moc v malé zemičce se pak postupně dál drolila a postupně získali velký význam třeba také Pán Rádovska nebo starosta hlavního města Kraje, Velké Kopaniny.
Nad hobití zemí navíc většinu času bděli hraničáři, potomci obyvatel Arnoru. Ti tiše chránili hranice země a nevpouštěli dovniř stvůry z divočiny. Většinu času byli velice úspěšní, několikrát se ale museli hobiti bránit sami. Tehdy prokázali, že možná vypadají usedle, změkčile a bezmocně, osudu se ale umějí vzepřít s velkou houževnatostí.
První skutečně velkou katastrofou, která Kraj zasáhla, byl Velký mor. Ten hubil obyvatele Gondoru, ale i jejich lidské nepřátele. Tvrdě také zasáhl hobity, z nichž mnozí zemřeli. Zhruba o tisíc let později pak Kraj zažil první bitvu svých dějin, když do něj vtrhla horda skřetů, kterou hraničáři nebyli schopní zastavit.
Naštěstí proti netvorům vytáhl Bandobras Bral, zvaný též Bučivoj. Ten byl tak vysoký, že mohl jezdit na opravdovém koni. V bitvě na Zelených polích urazil hlavu skřetu Golfimbulovi, která prý spadla do králičí nory a tak byla vynalezena hra, které se říká golf. Ne, tuhle část Hobita si nevymyslel Peter Jackson.
Horší nebezpečí přišlo záhy, když na Kraj udeřila Dlouhá zima – mimochodem ta stejná, která stála život rohanského krále Helma. Zemřely tisíce hobitů a navíc ji záhy následoval hladomor. Naštěstí přišel čaroděj Gandalf a obyvatelům Kraje pomáhal. Když viděl, jak hobiti drží při sobě a statečně odolávají nesnázím, začal je obdivovat a později se často vracel.
Další zlá zima přišla v časech Bilbova mládí, kdy zamrzlou Baranduinu překročili bílí vlci. Šlo o poslední vpád nebezpečných bytostí zvenčí do Kraje až do doby, kdy se přišly Prstenové přízraky z Mordoru vyptávat zhruba o sto let později.
Poslední velké nebezpečí pak přišlo s čarodějem Sarumanem, který do Kraje dorazil po porážce své armády v Helmově žlebu. Ovládl hobití zemi, zničil tamní přírodu a zavedl vládu teroru, podporovanou svými zkaženými lidskými služebníky. Potom se ale domů vrátili Frodo, Sam, Smíšek a Pipin z cesty za zničením Prstenu.
Shromáždili odvážné hobity a vedli je do druhé a poslední bitvy v dějinách Kraje, která se odehrála u Povodí nedaleko Hobitína. Darebáci byli na hlavu poraženi, avšak za cenu 19 hobitích životů. Sarumana samotného zavraždil jeho sluha Gríma Červivec, který sám padl pod šípy půlčíků.
Kraj byl následně obnoven, zejména zásluhou Sama Křepelky, který se stal také mnohokrát starostou Velké Kopaniny. Peregrin Bral pak převzal úřad vladyky, zatímco Smíšek byl Pánem Rádovska. Formálně pak země znovu spadala pod krále, tentokrát konkrétně pod krále Sjednoceného království Aragorna.
Ten zakázal vstup do mírumilovné země lidem zvnějšku a sám tento svůj zákon dodržoval. Daroval hobitům také další neobydlené země, aby se v nich usadili. Čtvrtý věk tak pro malý nárudek z Kraje začal ve znamení míru a prosperity.
