Statečné srdce 88 %, Poslední samuraj 84 %, Gladiátor 88 % – filmy inspirované historií se nezřídka těší velké popularitě mezi diváky. Pokud se navíc příběh inspiruje skutečnými událostmi, snadno pro nás získá punc unikátního, realistického zážitku. Nakolik ale Hollywood doopravdy respektuje to, co víme o naší minulosti?
I nejednoho fanouška dávnověku možná překvapí, že meče při tasení nedělají žádný zvonivý zvuk. Pochvy, v nichž byla čepel uložena, totiž starověcí a středověcí řemeslníci vyráběli nejčastěji z kůže a dřeva. Kovové pochvy, které skutečně filmové řinčení vydávají, vznikaly spíše v moderní době. Právě na nějaké novodobé vojenské přehlídce možná tvůrci zvukových efektů zvonivé tasení odkoukali.
Vzhledem k tomu, že současní diváci řinčení v historických filmech už podvědomě očekávají, filmaři se jej dodnes nevzdali. Takovéto patové situaci se anglicky říká The Coconut Effect, tedy v doslovném překladu kokosový efekt. Název vznikl ze zvuku, který se používá pro simulaci klapotu koňských kopyt – tlučení dvěma půlkami kokosu o sebe. Tato úsměvná praxe vznikla v časech rozhlasových her, kdy byla kvalita přenosu leckdy nedostatečná a zvuky se proto musely jaksepatří přehánět.
Colours of ancient statues.#Antiquity #European #Sculpture #Civilisation #Beauty #Glory #Rome pic.twitter.com/O0ot15XSCM
— ArchitecturalRevival (@Arch_Revival_) 24. června 2017
Jak hluboce zakořeněný v sobě kokosový efekt máme, si můžeme demonstrovat i na příkladu antické architektury. Zvykli jsme si obdivovat její strohou, perleťové bílou mramorovou krásu. V době svého vzniku byly však sochy bohů či velkých státníků pomalovány leckdy až kýčovitě zářivými barvičkami. Uplynulá tisíciletí však původní podobu uměleckých děl starověku smyla a vědci ji dokázali opět odhalit jen s využitím nejmodernějších metod.
Egyptské pyramidy také za svých mladých let značně vyčnívaly z okolní pouště. Zachovala se totiž jenom jejich kostra – ve své době byly obloženy leštěným vápencem a jejich sněhobílá krása zářila do dálky.
Stejně nepřesné představy máme také třeba o středověkých sakrálních budovách nebo hradech. Šlechta zdobila svá sídla tapisériemi, tkanými koberci rozvěšenými po stěnách a významné chrámy nebo kláštery na výzdobě interiérů také nešetřily, neboť mělo jít o prostor zasvěcený Bohu. Vnitřek gotické katedrály doslova překypoval bohatstvím barev, které ale během staletí vybledly nebo se oloupaly s omítkou.
Ani obyčejní lidé se však nestrojili do výhradně mdle hnědého oblečení, jak se nás snaží některé historické filmy přesvědčit. Přestože byly samozřejmě napříč historií různé barvy a látky spojeny s určitým statusem, i prostý rolník mohl využít surovin nacházejících se v přírodě k obohacení svého šatníku. Mimořádné oblibě se těšil třeba boryt barvířský, který produkuje sytý odstín modré.
A co nosili lidé v minulosti do války? Rozhodně ne přilbice s rohy, přestože jsou tak často zobrazováni vikingové. Nindžové se zase nevykrádali do noci v černočerném prostěradle se zahalenou tváří – takový oděv totiž vytváří jasně zřetelnou siluetu a při pohybu mezi normálními lidmi není tak úplně nenápadný.
Filmy také často dosti křivdí historické výzbroji. Člověka zakovaného v pozdně středověké plátové zbroji si nesmíme představovat jako nějakou pomalou želvu, která se vlastními silami ani nedokáže vyšplhat do sedla vlastního koně. Všechna ta ocel samozřejmě něco váží, ale tíha se dobře rozkládá po celém těle a ve zbroji tak můžete provádět takřka libovolný druh pohybu, přestože se samozřejmě rychleji unavíte.
Zároveň není možné proseknout správně vyrobené pláty čepelí meče, jakkoli by se nás třeba třetí díl Hobita 75 % pokoušel přesvědčit o opaku. Ne, ani katanou ne. Ostrou čepel dokáže ve skutečnosti leckdy zastavit i gambeson, vyrobený z několika vrstev lnu nebo vlny. Meče zkrátka nejsou určeny k boji proti obrněným protivníkům a slouží spíše jako prostředek sebeobrany nebo záložní zbraň. Pokud už se musíte střetnout s nepřítelem oděným do ocelových plátů, je výhodnější chytit meč za čepel a útočit těžkou záštitou a hlavicí, jak vidíme na mnoha středověkých iluminacích.
Nemá také smysl střílet po lidech zápalné šípy. Jsou totiž těžší, než ty klasické a mívají méně průrazné hroty. Jejich plamen také nezřídka zhasne za letu, takže se hodí takřka výhradně jen k ostřelování hořlavých částí budov. Lučištníkům – a to ani těm s ohnivými šípy – se navíc nevelí „Palte!“, neboť tento rozkaz vešel do módy samozřejmě až s rozšířením palných zbraní (podobně jako třeba anglická obdoba „Fire!“).
Kosmetickým úpravám pro potřeby filmu se ale nevyhnula ani příroda. Lesní cesta s kolejnicemi vyjetými traktory opravdu nepřipomíná středověké komunikace – přinejmenším postrádá třetí pás uprostřed, zdupaný tažnými zvířaty. Stejně tak se pole v historickém snímku zpravidla obejde bez plevele, který v dobách před pesticidy prorůstal všude možně. A symbol americké svobody a nezávislosti, orel bělohlavý? Ve skutečnosti vydává opravdu legrační skřeky a pro film ho dabuje káně rudoocasá.
