Jestli má dnes generace mladších diváků tendenci hororu Hellraiser (1987) něco vyčítat, pak je to minimální výskyt démonického Pinheada, který zde ještě vystupuje pod označením „Lead Cenobite“. Ikonická postava s holou hlavou posetou hřeby, jehož vzezření připomíná mix gotického černokněžníka a šíleného vyznavače sadomasochismu, se objevuje pouze v prologu a závěrečné třetině snímku. Temný vyslanec z dimenze, kde se nevýslovná bolest a slastná rozkoš vzájemně prolínají, sice absentuje v hlavní dějové lince, která se výhradně věnuje zkažené Julii a navrátilci z říše mrtvých Frankovi, ale jeho elektrizující fluidum pluje po celou dobu zatuchlým vzduchem, jako permanentní hrozba. Děsivá bytost z pera romanopisce ClivaBarkera si v závěru filmu bere to, co jí náleží a efektivně uzavírá všechny dějové linky příběhu. To je hlavní funkce Pinheada, s jehož charismatem nakládá spisovatel a režisér v jedné osobě, jako se vzácným kořením.
V souvislosti s tímto konstatováním vyplouvá na povrch ještě jedna zvláštnost. Historie ovlivněná míněním hororových fanoušků staví Pinheada po bok takových postav, jakými jsou třeba Leatherface, Michael Myers, Jason Voorhees či Freddy Krueger. Z jistého úhlu pohledu se toto osobnostní škatulkování dá pochopit, neboť pokud budeme brát Pinheada, jehož ztvárnil britský herec Doug Bradley, čistě v rovině hororového monstra, pak musím svorně uznat, že po vizuální stránce patří jistě mezi ta nejpůsobivější. S čím ovšem nesouhlasím, je degradace snímku Hellraiser na úroveň řadového slasheru, jaký vzorově zastupuje třeba Pátek třináctého (1980). Na to je fascinující mytologie okolo Pinheada a světa cenobitů až moc propracovaná. Filmový debut Cliva Barkera má svou chytrostí a zlovolnou atmosférou daleko blíže ke klasikám typu Mlha (1980) od Johna Carpentera nebo Osvícení (1980) Stanleyho Kubricka. Tohle tvrzení pochopitelně platí pouze pokud se budeme bavit o prvním, maximálně druhém dílu z roku 1988.
Love Story z pekla
Svým vyzněním připomíná příběh snímku Hellraiser sírou načichlou telenovelu, kde klasické téma nevěry uvnitř milostného trojúhelníku ozvláštňuje několik mrtvol, výrazný prvek nadpřirozena a řádně krvavé efekty. Místy bizarní, jindy kýčovitý, občas laciný, přesto na mnoha místech efektní a hlavně atmosférický. Zhruba takový je přelomový horor Cliva Barkera, v němž i jeden unáhlený pohyb může otevřít bránu do pekla.
Julia Cotton (Clare Higgins) a její manžel Larry Cotton (Andrew Robinson) se nastěhují do domu, kde kdysi bydleli Larryho rodiče a později i jeho nezvěstný bratr Frank (SeanChapman). Skrze vzpomínkové flashbacky zjistíme, že Julia a Frank spolu před svatbou měli krátký poměr, což trochu vysvětluje její odměřené chování vůči manželovi. Julia je totiž nešťastná a její srdce stále bije pro bratra, který záhadně zmizel. Nikdo netuší, že ztracený bratr je ve skutečnosti blíže než se zdá. Požitkářský a morálně zkažený Frank během svého krátkého života vyzkoušel snad všechny myslitelné druhy rozkoše, ale i tak zatoužil zajít ještě dál. V tom mu měla pomoci Lemarchandova kostka. Mýty opředený hlavolam, který dokáže otevřít brány do jiného světa, v němž bolest a slast dosahují stratosférických výšin. Po správném složení Franka navštívili Cenobité. Extra-dimenzionální bytosti, které mu tělo roztrhaly na kusy a zmocnily se jeho duše. Zbytky Frankových tělesných částí odpočívají pod podlahou v podkroví a čekají na čerstvou krev.
Larry se na začátku příběhu ošklivě poraní na ruce. V podkroví následně vyhledá Julii a jeho krev dopadající na dřevěnou podlahu přivede k životu zombifikované zbytky Frankova těla, který zaprodal svou duši pekelným démonům. Jeho groteskně zdeformovanou tělesnou schránku nyní drží pohromadě pouze kosti, šlachy a obnažená svalovina. Aby zesílil, potřebuje nutně maso čerstvých obětí a zkažená Julie, která po něm stále touží, mu nevinné muže začne vodit rovnou pod nos.
Na filmu je i z dnešního pohledu velmi sympatická snaha tvůrců vytěžit z minima maximum. Zde je nutné připustit, že navzdory nízkému rozpočtu se jim to ve valné většině daří, čemuž výrazně dopomáhá i komorní podstata knižní předlohy, z níž Barker vycházel a které se po celou dobu zuby nehty drží. Barker napsal svou krátkou novelu The Hellbound Heart v roce 1986 a jedinou, opravdu výraznou změnou prošla postava Kirsty. V knize jde o prostou, trochu zasněnou dívku, platonicky zamilovanou do svého kamaráda Larryho, kdežto ve filmu se z ní regulérně stává jeho dcera Kirsty Cotton (Ashley Laurence). Díky téhle změně získává poslední dějství snímku Hellraiser nepatrně incestní nádech.
V záplavě tehdejších hororů představoval Hellraiser hotové zjevení, jehož největší devizou byla decentně načrtnutá mytologie světa cenobitů, ale také touha vyprávět malý, leč zajímavý příběh o neodbytném chtíči, který přinutil hlavního antihrdinu upsat duši ďáblu a jeho milenku přivedl na temné morální scestí, neboť vzpomínky na intenzivní sexuální etudu ji nutí prolévat krev ve jménu budoucích tělesných potěšení. Film rovněž se zájmem zkoumá elementární spoje mezi bolestí a potěšením. Pokud tedy toužíte po starším hororu, při jehož sledování budete bez ústraní počítat jednotlivé oběti na stále rostoucím kill listu, hledejte někde jinde. Ačkoliv Hellraiser díky několika brutálním výjevům patrně uspokojí i hledače hardcore zážitků, jeho primární podstata stojí na příběhu a nevšednímu uchopení zla, kde monstry nejsou ani tak zástupci pekelných sil, ale lidé a jejich zkažené povahy a závislosti.
Foto: Upcoming on street
Ani peklo není bezchybné
Vzývat snímek Hellraiser jako bezchybné hororové dílo, by bylo pošetilé. Některé nedodělky pramení z nízkého rozpočtu, který činil pouhý milion dolarů, jiné problémy jsou způsobeny nedotažeností scénáře. Nikdy třeba není přímo řečeno, kde se děj odehrává. Je to snad nějaká zapadlá část v Londýně nebo jde o americké předměstí? Dále je přinejmenším zvláštní, že jsou Larry a Kirsty dlouhodobě hluší k tomu, co Julia a Frank chystají. Oba spiklenci spolu vedou dlouhé diskuse, dělají rámus a vraždí. Dům rozhodně není natolik velký, aby nikdo nepojal podezření. Rovněž v sobě divák musí mít jistou míru tolerance, aby uvěřil Julii, která mávnutím kouzelného proutku okamžitě kývne na nabídku zdeformovaného muže bez kůže a začne pro něj chladnokrevně vraždit. Herecké výkony jsou trochu nevyvážené, nehledě na zvláštní chování postav v jistých situacích. V tomto ohledu působí trochu vtipně především scéna s Frankem, který má na sobě kůži Larryho a předstírá, že je otcem Kirsty. Z hlavy mu viditelně stéká jakýsi sliz smíchaný s krví, mluví jiným hlasem a chová se nepatřičně, ale Kirsty domnělého otce úplně klidně objímá. Copak je ta holka docela slepá?
I když některé praktické efekty vypadaly lacině již v době premiéry, je to právě působivá vize režiséra, která alespoň mě osobně nutí házet všechny zmiňované chyby a logické lapsy za hlavu. Clive Barker nám před oči servíruje ďábelské obrazy, postupně rozdmýchává děsivou atmosféru a neúnavně přitápí pod kotlem. Trhání těl řetězy, monstrum bez kůže požírající zbytky obětí, jednotliví cenobité, kde každý zaujme svým vlastním jedinečným designem. Jedním z audiovizuálních vrcholů filmu je bezesporu Frankovo barvitě zpracované znovuzrození podpořené působivým hudebním doprovodem Christophera Younga. Postupně se skládající kostra, po jejímž povrchu se začínají pnout žíly jako divoké výhonky nějaké fantaskní rostliny. Srdce opět nalézá svůj pravidelný rytmus a obnažená svalovina napojená na četná nervová zakončení způsobuje „novorozenci“ bolestná muka. Paráda! Přesně díky takovým pamětihodným momentům si Hellraiser vysloužil svůj nesmrtelný statut.
Jedině originál!
Zkuste si představit hlubokou noc a hejno můr poletujících nad zapálenou smolnou loučí. Sem tam nějaká neodhadne vzdálenost a s popálenými křídly padá k zemi, avšak ty nejvytrvalejší nepřestává nebezpečný plamen fascinovat. Podobné je to s hororem Hellraiser, který od sebe svou špinavostí, syrovými gore efekty a mírou děsu odhání nepřipravené zvědavce, ale vyvolení jedinci se k němu nepřestávají zas a znovu vracet. Je pravda, že nejeden fanoušek hororu se při vyslovení slova Hellraiser zlomyslně ušklíbne, za což do značné míry může velmi, velmi nešťastný směr, jakým se celá franšíza začala ubírat. Některá konkrétní pokračování jsou vyloženě tragická a hlavně zbytečná, čímž na jedinečnou prvotinu Cliva Barkera vrhají špatné světlo. Kromě druhého dílu jsem s přimhouřeným zrakem schopen akceptovat ještě zajímavý pokus tehdy začínajícího Scotta Derricksona jménem Hellraiser: Inferno (2000), který se pokoušel o trochu jiný přístup.
Z mého pohledu je závěr jasný. Vývojové větve hororového žánru a jeho nejrůznějších modifikací jsou značně omezené, protože jednotlivé vzorce a nápady mají neustálou tendenci k recyklaci sebe sama. Jde o žánr, který všechny ostré náboje vystřílel již dávno. Clive Barker však se svou děsu plnou vizí přišel v ideální čas. Hellraiser na mne tehdy před mnoha a mnoha lety dokázal promluvit zcela jiným jazykem. Bylo to neznámé, neotřelé a především překvapivé. Tak si chci tento film, v němž jsou lidé ničení vlastními závislostmi, pamatovat.
