Když jsme se na našem facebookovém profilu před časem ptali, o jaké články byste měli zájem, navrhli jste mimo jiné i sepsání recenze naHobita. Napadlo nás proto, že novější středozemskou trilogii režiséra Petera Jacksona podrobně rozebereme – podobně jako třeba nedávno Prométhea – a zjistíme tak, proč na rozdíl od původního Pána prstenů u diváků příliš neuspěl.
1) Vyčerpání autorů
Filmová tvorba je velmi náročná a rozhodně netrvala jenom těch několik let, během nichž všech šest dosavadních snímků ze Středozemě vycházelo. Práce na Pánu prstenů započala už v devadesátých letech a Bitva pěti armád75 % dorazila do kin až v roce 2014. Autoři možná nepracovali na filmech celé čtvrstoletí, ale rozhodně jeho významnou část. A po takové době už může být velice těžké přijít s novými nápady a udržet kvalitu pokud možno nad vysoce nastavenou laťkou.
Režisér Peter Jackson si toho byl vědom od začátku a nechtěl Hobita natočit. Zastoupit ho měl populární Guillermo Del Toro, který se dle našeho názoru díky Hellboyovi73 % či Faunově labyrintu81 % pro takovou práci skvěle hodil. Problém však nastal v okamžiku, kdy se rozhodl projekt opustit vlivem jeho neustálých odkladů a Jacksonovi Hobit přeci jen nakonec spadl do klína.
V bonusové části DVD disku Bitvy pěti armád s odstupem času přiznal, že na přípravu trilogie neměl dost času a na její kvalitě se to výrazně projevilo. Dovedeme si představit, že se podobně cítila i celá řada jeho spolupracovníků a spolupracovnic.
2) Rozdělení na tři části
Původní plán Guillerma Del Tora byl natočit lehkomyslnější Bilbův příběh jako jeden jediný film a ve druhém vyprávět stejné události z pohledu Gandalfa a dalších důležitých postav – tato dějová linka by Hobita propojila s Pánem prstenů a nabídla by dospělejší, temnější pohled. Knižní předloha by dokázala spolu s Dodatky k Návratu krále90 % dva snímky bez problému utáhnout, tři už ale přeci jen byly trochu moc.
Tvůrci se snažili, seč to šlo. Spoustu prostoru věnovali lince se Sauronem, který znovu povstává k moci v Dol Gulduru. Rozšířili události v Jezerním městě a dokonce kvůli nim rozdělili trpasličí družinu. Natáhli pobyt trpaslíků v Roklince, aby se stihla sejít Bílá rada s oblíbenými postavami Sarumana a Galadriel. A nesmíme zapomenout zmínit ani lásku mezi Kilim a elfí lučištnicí Tauriel.
Problém tkví v tom, že se těmto novým scénám chybí důkladné propojení s hlavní dějovou linkou a kdyby je někdo vystřihl, nic se nestane – mnozí fanoušci to ve svých verzích snímku koneckonců udělali. Samy o sobě přitom nefungují, protože logicky nedostanou na plátně dost času. Co je ale daleko nejhorší, odvádějí pozornost od Bilba, který by měl být hlavním hrdinou celé série.
3) Videoherní akční scény
Na první zhlédnutí vás všechny ty bitvy a šarvátky v Hobitovi možná docela zabavily. Pokud jste je ale od té doby ještě aspoň jednou viděli, pravděpodobně se vám je spíš chtělo přeskočit. Důvod je jednoduchý – naprosto postrádají napětí. V Pánu prstenů některé postavy reagovaly na nebezpečí se strachem, snažili se chránit hobity a další zranitelné členy Společenstva, zatímco trpaslíci skřetí jeskyně jednoduše proskáčou prakticky bez zastavení.
Když se ale nepřátel nebojí ani filmové postavy, jak má nějaké emoce cítit divák? Právě díky postupně se zvyšujícímu se zoufalství nám tolik utkvěly v paměti obléhání Helmova žlebu a Minas Tirith. Bitva pěti armád má oproti tomu jen jediný silnější moment, když se Thorin zbaví dračí choroby a se svou družinou vyrazí do protiútoku. A to je přeci jen trochu málo.
4) Příliš moderní technologie
Hobit se také snad až příliš spolehl na digitální efekty – Azog a jeho počítačem zpracovaní poskokové přitom nesahají důkladně namaskovaným skřetům z Pána prstenů ani po kotníky. Není ale divu, neboť používání rekvizit a líčení ztížil zvolený formát snímků. Zatímco trilogie z přelomu tisíciletí byla ještě natočena na klasický film, Hobit už sáhl po moderních digitálních kamerách a ztížil si práci i díky frekvenci 48 snímků za sekundu, ve které má divákovo oko daleko větší šanci poznat nesrovnalosti v kostýmech či make-upu.
Na počítačovou animaci se také více spoléhali i tvůrci lokací. Třeba gondorské město Minas Tirith bylo přitom o desetiletí dřív skutečně postaveno, byť jen jako detailní model. Ten rozdíl určitě poznáte.
5) Hlouposti
Na závěr ale přece jen musíme zmínit něco, pro co jaksi nedokážeme najít rozumné vysvětlení: zahrnutí spousty naprostých nesmyslů, které s Hobitem nemají nic společného. Ať už jde o Legolasovo antigravitační poskakování po kamenech či sekání skřetích hlav noži z letícího netopýra, nebo třeba o výraznou roli Alfrida, starostova dotěrného poskoka.
