Seriál Hra o trůny 92 % je jedním z těch nejsledovanějších a mezi fanoušky nejoblíbenějších. Přesto se v posledních letech stává stále častěji terčem kritiky i od svých bývalých příznivců. Nechceme vyvolat hádky, nebo se v tomto článku stavět na některou stranu. Přijde nám ale, že bude přinejmenším poučné seznámit se s argumenty těch, které poslední vývoj seriálu spíše zklamal.
Nespokojení fanoušci se dají víceméně rozdělit na dvě skupiny.
1) Čtenáři
Asi nejkritičtějšími diváky Hry o trůny byli vždycky ti, kteří už dříve zažili Západozemí v jiné podobě. Totiž v té knižní z pera amerického spisovatele George R. R. Martina . Série Píseň ledu a ohně se táhne přes několik tisíc hustě popsaných stran a tak je přirozené, že se ani do velkorysé seriálové adaptace nemohlo vejít všechno.
Hra o trůny: Co se vlastně stalo ve Věku hrdinů, kam nás zavede chystaný spinoff
Ti nejvíc hardcore fanoušci proto začali odlišnosti od knih tepat už od pilotní epizody. Tyrion Lannister vypadal jinak, než bylo popsáno, Daenerys v závěru sezóny neshořely vlasy a změnily se například detaily příběhu prostitutky Šae. Tvůrci také přidali novou vedlejší postavu Ros. Valná většina čtenářů ale samozřejmě podobné drobnosti nikdy nepovažovala za problém.
To se však mělo záhy změnit. Nadcházející sezóny kompletně změnily třeba příběh manželky Robba Starka, spojily postavu Edrika Bouře s Gendrym či kompletně vynechaly linku, v níž je Catelyn Stark vzkříšena Thorosem z Myru jako lady Kamenosrdce a zuřivě se mstí vrahům své rodiny.
Ne všechny z těchto změn byly nutně k horšímu, to ale dlouho nevydrželo. Všechno, co se v seriálu například odehrálo v Dorne, je knižními fanoušky takřka univerzálně odsuzováno – a není se vůbec čemu divit.
Seriál vypustil například velmi důležitou, oblíbenou postavu Arianne Martell, která je v předloze dokonce jednou z vypravěček příběhu. Z vládce Dorne Dorana Martella udělal slabého, nerozhodného a neschopného panovníka a úplně ignoroval promyšlený plán, který se princ snaží realizovat na stránkách knih.
Pak na obrazovkách zemřel Mance Nájezdník, král Divokých, který v knihách stále žije. Úplně zmizel Aegon Targaryen a jeho útok na Západozemí – přitom má na trůn větší nárok než Daenerys, pokud tedy ve skutečnosti není například dědicem rodu Blackfyrů, jak se často spekuluje a jak George R. R. Martin v textu několikrát naznačil.
Seriál zabil Barristana Selmyho, změnil postavy jako je Euron Greyjoy, vypustil jeho bratra Victariona a Yara, v knize pojmenovaná Aša, nebyla zajata Stannisem. Naprosto jiná je příběhová linka Sansy Stark, která se například nikdy neprovdá za Ramsayho Boltona.
Hra o trůny: Ukážeme 7 skvělých scén, které se do seriálu nakonec nedostaly
Dalo by se pokračovat hodně, hodně dlouho. Snad ale předchozí odstavce postačí k ilustraci těžko vyvratitelného faktu, že už současná Hra o trůny v žádném případě není věrnou adaptací Martinových knih a její aktuální příběh s takřka stoprocentní pravděpodobností nemá nic moc společného s tím, který se v budoucnu ukáže ve zbývajících dvou knihách Písně ledu a ohně.
Proto se není čemu divit, že část knižních fanoušků zavrhuje Hru o trůny jako drahou fanfikci, která se příliš vzdálila své předloze.
2) Diváci
Co když jste ale Píseň ledu a ohně nikdy nečetli, nebo jste ochotni výrazné změny autorům adaptace prominout? I v takovém případě je dost dobře možné, že vůbec nejste minimálně z několika posledních sezón nadšení.
Častým terčem kritiky je zejména scénář. Zatímco kdysi v realisticky nemilosrdném Západozemí umíraly hlavní postavy za sebemenší chybu, Jon Sníh v nejnovější sedmé sezóně postupně přežil boj s nemrtvými, pád do ledové vody, nechal se zachránit strýcem a nějak ještě zvládl cestu na koňském hřbetu až ke Zdi.
Přeborník Sedmi království v maratonu Gendry navíc Jonovu partu zachránil vysláním nadzvukového havrana přes třetinu obřího kontinentu a než stihlo zamrznout jezero, do kterého nemohli nemrtví prostě jenom tak vlézt, stihli skupinu hrdinů zachránit Daenerysini draci. Ti samí zombíci se následně evidentně byli schopni najednou do vody potopit a navázat na mrtvolu Viseriona obří železné řetězy, které nejspíš náhodně objevili v ledové pustině.
Jestli vám přijde, že jenom zlomyslně ryjeme do jediného případu, kdy scénáristům ujela ruka, vzpomeňte si na zázračnou polévku, která Arye Stark po probodnutí břicha vyléčila zranění i infekci z pádu do špinavé vody nebo na fakt, že stejná Arya zjevně našla čas namlít a zapéct syny Waldera Freye zcela nepozorovaně do masových koláčů.
A opět můžeme pokračovat až do omrzení. Proč nikdo v Králově přístavišti neměl problém s odpálením Baelorova septa, náboženského centra podobného těm nejsvětějším místům skutečných věrouk? Dlouze bychom mohli také rozebírat třeba nepřesvědčivý způsob, jakým se seriál vypořádal s Malíčkem, jedním ze svých nejprohnanějších manipulátorů.
Závěrem
Potíže s příběhem a postavami samozřejmě seriál nutně nepohřbívají, přinejmenším zdaleka ne pro všechny diváky. Existuje totiž spousta dalších oblastí seriálové tvorby, v nichž Hra o trůny jen těžko hledá konkurenci. Pořád se může chlubit například skvělými herci, kteří leckdy zachrání i spíše slabou scénu svými přesvědčivými výkony.
Takřka k dokonalosti dovedl seriál svoje akční scény, zejména Bitvu bastardů či útok Daenerys na konvoj Lannisterů. Efektní, ale zároveň nemilosrdné a zběsilé boje vtáhnou diváka spolehlivěji, než leckterý akční snímek díky perfektní práci s kamerou či ochotě postavit herce Kita Haringtona před skutečnou vlnu rozběhnutých koní.
Skvěle vypadají i počítačové efekty, kterým se jiné fantasy produkce typu třeba jinak zábavných Letopisů rodu Shannara 64 % kvalitativně neblíží ani omylem. Soundtrack Ramina Djawadiho pak směle konkuruje i té nejslavnější filmové hudbě z velkého plátna.
Tajemství skladatelů: Jak vznikala hudba pro Hru o trůny, Pána prstenů nebo Interstellar
Existuje zkrátka spousta důvodů, proč Hru o trůny považovat za skutečný televizní klenot. Naprosto ale chápeme i ty, kteří například pod našimi příspěvky o novinkách k nadcházející osmé sérii vyjadřují své zklamání.
