Osobitý filmař, věčný provokatér a dráždič amerického svědomí Oliver Stone. Muž jehož osobnost vždy vyvolávala protichůdné reakce. Muž, který má v oblibě svými politickými postoji a palčivými názory přilévat olej do ohně, což však nikdy nedělal pro laciné získávání pozornosti, ale především ze svého vlastního přesvědčení. Vleklé strasti s drogovou závislostí, veřejné kritizování americké zahraniční politiky a rýpání se v citlivých záležitostech. Ano, Oliver Stone si označení kontroverzního člověka jistě zaslouží. Pro jedny horlivý pochlebovač současných diktátorských entit a pro druhé především politicky nekorektní režisér, hrdě stojící za svými filmy. Osobně ho vnímám jako umělce, který se vehementně vyhýbá zavedeným hollywoodským postupům. Umělce, co ke svým dílům přistupuje po svém, bez bázně a hany z budoucích reakcí a finančních zisků.
Po režijním triumfu jménem Četa (1986), jedním ze základních kamenů moderní válečné kinematografie, začal Stone ve svých dalších filmech nebezpečně přikládat pod kotel. Konspirační teorie, brutální satira, dýchánky se současným prezidentem Ruska a mnohé další libůstky. My se nyní zastavíme v roce 1994, neboť toho roku natočil Oliver Stone nejskandálnější dílo své kariéry. Takoví normální zabijáci (Natural born killers), film, v němž je vražda oslavována potleskem ve stoje.
Zabíjení jako zdroj zábavy
Dne 17. června 1994 sedělo před televizními obrazovkami devadesát milionů Američanů. Televizní stanice přerušily přímý přenos z finále NBA na úkor dramatické policejní honičky snímané zpravodajskou helikoptérou. V pronásledovaném bílém SUV Ford Bronco seděl někdejší miláček národa, bývalá hvězda amerického fotbalu, podnikatel a příležitostný herec Orenthal James Simpson, přezdívaný „Juice“. Vůz řídil jeho dobrý kamarád Al Cowlings. O pět dní dříve někdo brutálně ubodal Simpsonovu manželku Nicole Brown Simpson a jejího milence Ronalda Goldmana, který se živil jako číšník v restauraci. O. J. Simpson byl hlavním podezřelým a televize přenášela jeho zoufalý pokus o útěk. I přes usvědčující důkazy dokázal špičkový tým prvotřídních právníků a obhájců v „soudním procesu století“ docílit zproštění Simpsona všech obvinění. Odhaduje se, že verdikt poroty „nevinen“, si 3. října 1995 poslechlo více než sto milionů Američanů sedících u televizorů nebo rádií.
Nebýt mediálně zprofanovaného případu O. J. Simpsona, možná by Takoví normální zabijáci od Olivera Stonea vypadaly jen jako ujetá noční můra, odehrávající se v mysli šílence. Kdoví, možná Stone poukazoval na to, kam lidstvo nezadržitelně směřuje, ale díky Simpsonovi jde především o hořkou obžalobu toho, kde jsme se nacházeli nejen v první polovině devadesátých let, ale nacházíme se tam vlastně dodnes. Již dávno se z nás stala globální společnost, kterou daleko více zajímá zločin, vraždy a mediální skandály, než cokoliv jiného včetně politiky, umění a sportu. Kdepak. To zločin je dnes naším ustáleným celosvětovým sportem a Stone tohle dokázal předpovědět již v roce 1994.
V době vydání hleděly Takoví normální zabijáci spíše do řad občanů Spojených států amerických, neboť právě v této zemi se stal z termínů „masový vrah“ a „sérový vrah“ opravdový kulturní fenomén. Této premisy film drze využívá a staví na ní veškerou podstatu. Sledujeme dvojici Američanů, kterými jsou Mickey (Woody Harrelson) a Mallory (Juliette Lewis). Bizarní pár nelítostných zabijáků na krvavé cestě po USA. Častou činností dvojice je důraz kladený na veřejnou znalost jejich jmen, protože za své zločiny potřebují získávat uznání. Vina neexistuje, pouze zásluhy. Film však nevypovídá pouze o vraždění, ale také o způsobu jakým vlévají poblázněná média endorfiny do žil společnosti. Ostatně, jak jeden teenager tváří v tvář kameře nadšeně podotýká: „Vraždění je špatná věc, ale kdybych byl masovým vrahem, chtěl bych být jako Mickey a Mallory!“
Zamysleme se teď nad tím, kam to v průběhu let televizní vysílání dotáhlo. Především v Americe můžeme díky infiltraci kamer do prostor soudních budov ztrácet dlouhé hodiny studováním tváří podezřelých vrahů. V mnoha ohledech má gaučový pozorovatel lepší výhled než samotná porota. Jen si na některé konkrétní tváře vzpomeňme. Často vypadají prázdně, jejich myšlenky jsou vzdálené, jakoby snad pro ně byla soudní síň pouhým přeludem. Vypadají prázdně, i když jsou vinni. Možná je to tím, že si v hlavách nacvičují své neupřímné omluvy. Stejně prázdně ale tyto tváře vypadají i v případě jejich neviny, neboť nepříjemná zkušenost se soudní síní je pro ně natolik cizí záležitostí, že ji nedokáží mentálně zpracovat. Pokud jsou tam rozdíly, pak mi prosím pomozte, osobně je nedokáži rozklíčovat. Oliver Stone tuto zvláštní prázdnotu a morální úpadek dokáže zachytit v tvářích Mickeyho a Mallory. Ti lidé jsou naladění na úplně jinou frekvenci, mají svůj vlastní svět. Obsazení je zde zcela zásadní. Woody Harrelson a Juliette Lewis dokáží hraním vyděsit a promítnou s naprostou lehkostí amorálnost svých postav do éteru.
Vnímat Takové normální zabijáky pouze v rovině hloubkové sondáže do mysli vrahů ale není úplně přesné. Film se primárně soustředí na šílenství, které vrazi svým konáním přiživují. O to jde. Jakmile erupce jejich řádění dosáhne vrcholu, stávají se nejslavnějšími lidmi v Americe. Máme tu fankluby Mickeyho a Mallory, suvenýry, trička a pochopitelně, že nemůže scházet ani populární bulvární pořád „Američtí maniaci“, který zastupuje krvelačný reportér v podání skvostně vyšinutého Roberta Downeyho Jr.. Ten je z prvního setkání s dvojicí vrahů nadšený a dokonale omámený jejich slávou. Podobnou radost sdílí i lidé z právnického prostředí, neboť řešení takového případu jim dodává auru celebrit.
Stone nejedná a nikdy nejednal v rukavičkách. Moc dobře ví, že k získání pozornosti je potřeba diváky praštit palicí po hlavě. Pro dosažení účinku je schopen udělat cokoliv, bez ohledu na svou pověst. Uvědomuje si, že „vraždící celebrity“ typu Teda Bundyho dosáhly v Americe naprosto bizarního postavení a není téměř možné tuhle skutečnost satirizovat. Přesto jde na dřeň a odhodlaně tne do živého.
Navzdory těmto skutečnostem ve filmu zase tolik násilných scén není. Násilí zde spíše udává rytmus zběsilému vyprávění. Stone nenatočil slasher s detailními záběry na obnaženou svalovinu a vyhřezlé vnitřnosti. Je si plně vědom toho, že příliš mnoho realismu podkopává účinek dobré satiry. Nebojí se přiznat, že stvořil komedii. Mezi divokým střihem Briana Berdana, Hanka Corwina a ze řetězu utrženou kamerou Roberta Richardsona, zdánlivě neexistuje žádná návaznost. Jde o stylotvornou tržnici, kde černá střídá bílou, 35mm film je kombinován se Super 8, sitcom přechází do animovaného filmu a akademická serióznost je napadána videoklipovou stylizací. Stone si bere od všeho trochu a plnými hrstmi to metá proti plátnu.
Cílem režiséra je uchopit jazyk zločinu a skrze zrcadlo jej uvrhnout do říše vražedné satiry. Je například všeobecně známo, že velké procento brutálních vrahů mělo kruté dětství, plné bolesti a zneužívání. V pořádku, Stone nás tedy brutálně zneužije. Sledujeme dětství Mallory, natočené ve stylu pokleslého televizního sitcomu. Roli chlípného, opilého a krajně násilnického otce zde ztvárnil Rodney Dangerfield. Křičí, vyhrožuje Mallory násilím a zesměšňuje její strachem otupělou matku. Nezapomíná své dceři dělat oplzlé návrhy, při kterých slyšíme umělý smích znějící v pozadí. Dangerfield si dává záležet na načasování, aby každá chlípná pointa polechtala bránici „živého publika“ ve studiu. Koho zajímá, jak děsivá ta slova jsou a koho vůbec zajímají dialogy v laciné televizní show? Všechno je to verbální munice do satirické pušky režiséra.
Ve filmu také vystupuje Tommy Lee Jones coby ředitel státní věznice Warden Dwight McClusky, který patrně viděl příliš mnoho filmů z vězeňského prostředí a jeho mysl ovlivňuje opojná přítomnost televizního štábu. Nepříčetně řve, řádí, skáče a řídí svou věznici, jako šílenou otrokářskou plantáž. Zmiňovaný Robert Downey Jr. v roli reportéra Wayna Galeho využije situace a z momentálního uvěznění milenecké dvojice vrahů učiní svůj pracovní byznys. V natáčení dokonce pokračuje, i když dojde k vězeňské vzpouře. Je absolutně nadšený a omámený adrenalinem. Sdílí stejné okamžiky se slavnými zabijáky, je pohlcen vražedným šílenstvím a vůbec ho nezajímá, co se s ním stane. Jeho zoufalý pohled v závěru filmu, kdy marně věří, že je vůči smrti imunní, protože má v ruce kameru, je k nezaplacení.
Nespokojený Tarantino
Drobná vsuvka. Několika stránkový námět s názvem „Takoví normální zabijáci“ napsal Quentin Tarantino v druhé polovině osmdesátých let. Později dokonce příběhovou osu rozšířil a vytvořil regulérní scénář, který však nikdy nepřevedl do filmové podoby. Finanční důvody, touha prorazit, pokus popohnat štěstí. Ať už měl Tarantino jakékoliv důvody, námět nakonec prodal producentům a více se o něj nestaral. Vlivem náhod, cest a cestiček, se námět o několik let později dostal do rukou Olivera Stonea. Scenáristé David Veloz, Richard Rutowski a samotný Oliver Stone, na jeho základě zhotovili scénář, dle jehož osnovy vznikl výše rozebraný film. Mám Tarantina rád, ale nikdy jsem nepochopil jeho úzkostlivou snahu distancovat se od Takových normálních zabijáků. Veřejně film dokonce několikrát pomluvil a dlouhá léta ho trápily obavy, že si ho s ním fanoušci budou spojovat. Technicky vzato je úplně jedno, co Tarantinovi na filmu vadí. Při těchto skutečnostech člověka napadá jen jedna jediná otázka: „Proč teda ten námět vůbec někomu prodával?“
Zase ta cenzura
Ještě před tím, než Takoví normální zabijáci vtrhli do kin a rozpoutali vlnu kontroverze, musel Stone vyřešit jednu nepříjemnost. Vedení americké rady pro klasifikaci filmů (MPAA) vyhrožovalo udělením likvidačního ratingu „NC-17“, pokud Stone neupraví některé scény ve filmu. Následovala série pěti odvolání, vleklé verbální tahanice a okleštění několika problematických pasáží. Film nakonec dostal hodnocení „R“ a důrazné doprovodné varování: „Obsahuje extrémní násilí, názorné zobrazení krveprolití, šokující scény, hrubé výrazy a závadné sexuální narážky.“ Šašci! Tou dobou vyšla minimálně desítka nejsilnějších filmů, nad nimiž MPAA mávla ledabyle rukou. Problém leží docela jinde. Oliver Stone svou drzou satirou vstoupil na horkou půdu, protože jeho film není o násilí, ale o tom, jak lidé na násilí reagují, a to je na něm skutečně šokující.
