Trilogie Pán prstenů je dlouhá. Hodně dlouhá. Už v kinoverzi trvá okolo devíti hodin, k nimž prodloužené edice ještě skoro dvě další přidávají. Přesto se ani do takto dlouhých filmů nevešlo vše, co spisovatel J. R. R. Tolkien zahrnul do svých knih. Jiné části příběhu zase adaptace změnila, zjednodušila či naopak rozvedla, aby děj dával smysl i těm, kdo nikdy předlohu nečetli. Dnes si projdeme nejzásadnější změny v Pánu prstenů a zhodnotíme, nakolik byly oprávněné.
1) Frodovo stěhování (schvalujeme)
Náš ústřední hrdina, statečný půlčík Frodo, byl v knihách o dost starší než ve filmovém zpracování. Také mu trvalo hezkých pár let, než se po odchodu svého strýčka Bilba sám vydal vstříc dobrodružství. Navíc svůj odchod zařídil tak, aby to jenom vypadalo, že se stěhuje do Rádovska. Pomáhali mu v tom ne tři, ale rovnou čtyři přátelé – hobit Cvalimír Bulva, který musel chudák čelit samotným nazgûlům, byl filmy zcela vynechaný.
Důvody těchto změn ale chápeme. Jen by zmátly diváka a natáhly už beztoho dosti dlouhou úvodní část Společenstva Prstenu90 %. Cvali navíc není pro příběh trilogie nijak zvlášť důležitý. Na druhou stranu by se ale zahrnutím časových skoků vysvětlilo, proč vypadá Bilbo Pytlík o tolik starší, když se s ním Frodo v půlce prvního dílu znovu potká v elfském údolí Roklince.
2) Tom Bombadil a Mohylové vrchy (schvalujeme)
Mnoho fanoušků se svého času zlobilo, že Peter Jacksonvynechal postavu Toma Bombadila, mocné, prastaré a tak trochu záhadné bytosti, na kterou například ani nepůsobí zneviditelňující moc Prstenu. Tom hobity v knize zachránil před zlomyslným dědkem Vrbákem i před hrozivými mohylovými duchy. Při té příležitosti také společníci získali kouzelné meče, které pak používali ve zbytku příběhu – jedním z nich Smíšek zranil Černokněžného krále.
Uznáváme, že naopak ve filmu působí dost zvláštně, že s sebou Aragorn všude tahá čtyři čepele hobitích rozměrů. Přesto jsme docela rádi za vynechání výše popsaného děje, který by stávající stopáž Společenstva natáhl ještě přinejmenším o dvacet minut, aniž by něčím přispěl k hlavní příběhové lince. Škrtat se občas prostě musí.
3) Arwen namísto Glorfindela (schvalujeme)
Ale, ale, překvapený hraničář? No, znalci knihy byli překvapení taky, když se po Frodově zranění na Větrově ve filmu místo elfího válečníka Glorfindela objevila Aragornova láska Arwen. Ta není v předloze žádnou válečnicí a její role je v příběhu dosti pasivní. Peter Jackson naopak vztah budoucího krále a Elrondovy dcery posunul do popředí.
A popravdě to ničemu moc nevadí. Arwen možná trochu olupuje v knize unikátní Éowyn o její post ženské válečnice, zato však díky ní není nutné představovat jednorázově Glorfindela, jehož postava sice patří mezi ty nejzajímavější, ale v příběhu Pána prstenů hraje jednoznačně boční roli. Víme, že na nás ortodoxní Tolkienovi fandové zanevřou, ale Arwen nakonec Jacksonovi schvalujeme.
4) Aragorn získává Andúril (schvalujeme)
Ve filmu získává dědic trůnu Aragorn svůj královský meč Andúril až krátce před velkou bitvou o Minas Tirith. Jeho knižní protějšek však zbraň dostane už na odchodu z Roklinky a poté ji nese během celé své cesty. Adaptace zkrátka Aragornovo rozhodnutí přijmout dědictví svého rodu výrazně posunula a my musíme říct, že se nám to líbí.
Divák má díky tomu možnost sledovat hrdinův přerod skoro v přímém přenosu – teprve na konci Společenstva se Aragorn rozhoduje, že půjde do Gondoru, během Dvou věží 88 % objevuje své královské já a po získání Andúrilu konečně přijímá osud a vyráží na Stezky mrtvých shromáždit prokleté zrádce. Když se velká část těchto klíčových momentů odehraje těsně poté, co Aragorna poznáme, nemá to zkrátka takový efekt.
5) Vtipálek Gimli (neschvalujeme)
Zatím jsme Jacksona spíš chválili, ale tomu je nyní konec. Že udělal žertovné postavičky ze Smíška a Pipina, dokážeme ještě přežít, protože tahle dvojka občas blbne i v knížkách. Proč se ale musel stát klaun i z trpaslíka Gimliho, nemáme nejmenší tušení. V knihách je podsaditý hrdina skoro vždy vážný, uzavřený do sebe a tajemné, trochu samotářské trpasličí povahy.
To neznamená, že by neměl smysl pro humor, většina jeho knižních dialogů však rozhodně neslouží k pobavení čtenáře. Gimli je zkrátka sveřepý válečník se vším všudy, v Helmově žlebu místo hlášek vyřvává starobylý pokřik svého lidu a v úžasu hledí na divy Třpytivých jeskyní. Pokud bychom ho měli přirovnat k postavám z Hobita, podobal by se Gimli prostě daleko víc Thorinovi, než třeba Bomburovi.
6) Nerozhodní enti (neschvalujeme)
Výtky máme také proti vyobrazení entů, kteří jsou jednak extrémně nerozhodní (zatímco v knihách jim jenom prostě všechno déle trvá) a především si nějakou neuvěřitelnou náhodou zatím nevšimli, že jim Saruman vykácel půlku kamarádů. Z filmu to zkrátka vypadá, jako by neměli všech pět pohromadě a hobiti je musí k akci dosti přesvědčovat.
Nemáme sice v principu nic proti tomu, že Smíšek s Pipinem dostali aktivnější roli, jenom nás mrzí, že zrovna na úkor jednoho z nejzajímavějších národů Tolkienovy Středozemě.
7) Darebák Faramir (neschvalujeme)
Vliv Jednoho prstenu na lidi je potřeba ukázat, to chápeme. Peter Jackson to ale udělal tak, že prakticky změnil Faramira na druhého Boromira, nechal ho vážně ohrozit výpravu k Hoře osudu a zavedl Froda se Samem do míst, kde se nikdy neměli ocitnout. Faramir přitom i přes našeptávání Prstenu propustil oba hobity brzy poté, co je zajal a přispěl jim radou i pomocí.
Jeho změna nás mrzí hned z několika důvodů. Tím hlavním je fakt, že se sám Tolkien přiznal k zahrnutí mnoha autobiografických prvků do Faramirova charakteru a gondorský kapitán tedy nejspíš jednal tak, jak by v jeho kůži jednal autor celé knižní série. A je přeci jenom trochu smutné, že se tvůrci filmu nakonec rozhodli právě jeho klíčová rozhodnutí výrazně změnit.
8) Elfové v Helmově žlebu (schvalujeme)
Čtete-li knihy, dobře víte, že elfové nemají v Helmově žlebu co dělat. Jejich čas skončil, už nemají sílu ke zbudování velké armády a krom toho na ně ve vlastních zemích útočí jiní Sauronovi služebníci. Tohle všechno ale nejde snadno převést i do filmové podoby bez nutnosti obsáhlejšího vysvětlování, takže nechal Jackson místo toho armádu elfů dorazit do Helmova žlebu.
Nejsme vysloveně proti, neboť všichni válečníci stejně během obléhání zemřou. Kamera pak věnuje dlouhý pohled jejich nehybným tělům a dál tak ilustruje skutečnost, že soumrak vznešeného národa nastal. Naprosto zbytečná je jen smrt Haldira, ke kterému většina diváků nemá žádný vztah, protože řekne v celé trilogii tak možná čtyři věty.
9) Gandalf poražen (schvalujeme)
Emoce mezi skalními fanoušky ale dodnes budí i scéna z prodloužené verze Návratu krále90 %, kde čaroděj Gandalf v Minas Tirith čelí Černokněžnému králi. Nazgûl totiž kouzlem roztříští protivníkovu hůl a srazí ho na městskou dlažbu. Mnohým ale přijde, že by něčeho takového neměl být schopen, neboť Gandalfova moc přesahuje sílu pouhého přízraku.
Nemusí to být ale až tak jednoduché, neboť skrze Černokněžného krále působí vůle samotného Saurona, jemuž se nikdo ve Středozemi nemůže rovnat. Krom toho čarodějova porážka dává smysl i z příběhového hlediska, neboť dál zvyšuje zoufalství obránců v jejich nejtemnější hodině – předtím, než dorazí rohanští jezdci a zapojí se do bitvy.
V knize se setkání odehrálo u brány a ke skutečnému měření sil vůbec nedošlo
10) Vymetení Kraje (schvalujeme)
Asi největším výpustkem filmového Pána prstenů je nicméně Vymetení Kraje. V knihách Saruman po své porážce odešel do domoviny hobitů, ovládl ji a rozjel tam něco na způsob totalitního industriálního státu. Naši hrdinové se museli se vší tou špínou nejprve vypořádat, než se situace zase vrátila do původního, malebného a mírumilovného stavu.
Jenomže hlavní padouch Sauron je tou dobou už dávno mrtvý a diváci si i beztoho stěžovali na příliš natažený konec, takže můžeme být spíš rádi, že to Peter Jackson zabalil včas. My budeme následovat jeho příkladu.
