Můžeme donekonečna polemizovat o tom, nakolik významný a hodnotný je vlastně přínos Quentina Tarantina pro svět kinematografie. Pro jedny génius, pro druhé obyčejný plagiátor a zároveň týpek vyžívající se v potocích krve. Nikdo však nemůže popřít fakt, že jeho přítomnost na poli filmového průmyslu dokázala trvale změnit řadu kulturních předpokladů a také postupy, které byly ve filmařině považovány za dané a neměnné. Jeho tvorba je doslova prorostlá odkazy na nejrůznější filmy, literaturu, divadelní hry a hudební nahrávky, k nimž má vyvinutý osobní vztah. Dále tu máme nepřeberné množství všelijakých vtipů a narážek na aspekty populární kultury i mazaně zakomponované citace, jimiž Tarantino skládá poklonu svým vzorům, ať už reálným, nebo fiktivním. Vše výše popsané nám svérázný filmař poprvé předvedl ve svém jedinečném debutu Gauneři (1992).
Tato nízkorozpočtová celovečerní prvotina způsobila v undergroundových kruzích hotový poprask. Příběh o jedné velké zlodějské akci, kde z akce samotné vlastně vůbec nic nevidíme, byl trefou do černého. Z filmu se stal krátce po uvedení nečekaný hit a z Tarantina zářící kometa. Gauneři přinesli svěží vítr do zatuchlých kobek konzervativního filmařského smýšlení. Skvostně vystavěné dialogy, reflektující aktuální témata i naprosto banální záležitosti všedního života, se staly hotovým zjevením. Některé verbální přestřelky mezi postavami dokáží naprosto precizně popsat události odehrávající se mimo zorné pole a navíc funkčně posouvají děj kupředu. Na druhé straně tu máme i dialogy, jejichž obsah nemá pro vývoj narativní kostry absolutně žádný význam, a přesto je Tarantinovi baštíme i s navijákem. Pojďme si nyní snímek v krátkosti trochu připomenout a rozebrat.
Zlí hoši v černém
Musel to být tehdy pro diváky šok. Dobový trailer na drsnou kriminálku Gauneři budil zdání svižně odsýpající žánrovky, plné akce a rychlého střihu. Jakmile se však film konečně zjevil na stříbrném plátně, přišlo nečekané prozření. První záběry patřily bandě chlapů, sedících v kavárně. Kamera nekonečně dlouho krouží okolo stolu a zabírá do černých obleků oděné drsňáky, kteří pijí kávu, kouří cigarety, vtipkují, hádají se a vrhají na sebe vyzývavé pohledy. Diskutují o Madonně, „filozofují“ o významu spropitného a všeobecně vedou banální řeči. Tedy nic, co by alespoň zdánlivě souviselo s dějem, nebo nám předestřelo kostru nějaké zápletky. Pak se hromadně zvednou, vyjdou ven na ulici a rytmická titulková sekvence nám je všechny představí. Vypadají stylově a skvěle se tváří. Trochu nervózní Tim Roth, všeho schopný Chris Penn, vysmátý Quentin Tarantino, zamračený Michael Madsen, světácký Edward Bunker, podezřívavý Steve Buscemi, hrůzu nahánějící Lawrence Tierney a frajer Harvey Keitel, jehož jméno zajistilo filmu patřičnou pozornost.
Foto: Imdb
Dialogy utopené v krvi
Snímek Gauneři je drsné kriminální drama o zpackané loupeži, které stojí na květnaté vulgární mluvě, promyšlených dialozích a nelineárnímu způsobu vyprávění. Bylo to poprvé, kdy se světu představil Quentin Tarantino, coby talentovaný scénárista a osobitý režisér. Ostatně už první minuty filmu tento fakt sebevědomě dokazují. Úvodní scéna v kavárně nám originálním způsobem letmo představí hlavní postavy v dobrém duševním rozmaru. Ona zdánlivá domněnka o absenci nosné dějové linky je hned v další sekvenci nemilosrdně rozprášena, neboť některé postavy uvrhne rovnou doprostřed katastrofálně nezdařené akce. Drtivá většina filmu se zabývá krvavými následky tohoto nezdaru, přičemž klíčové okamžiky se odehrávají uprostřed špinavého skladiště, kde na sebe postavy navzájem křičí, plivají a hlavně vydatně krvácí.
Šéfem bandy je Joe Cabot, kterého hraje legendární tvrďák Lawrence Tierney. Zajímavé je, že tento mohutný chlapík nehrál záporáky jen ve filmech, ale sám se kvůli své výbušné povaze několikrát dostal za mříže. Ideální volba, nemyslíte? Nezákonným životem zocelený Cabot sestaví tým zlodějíčků pro velkou loupež diamantů, přičemž si celý plán pojistí zajímavým nápadem. Jeho společníci se totiž navzájem neznají a mají zakázáno předávat si o sobě soukromé informace, včetně jmen. Pokud se do spárů policie dostane kdokoliv z týmu, nebude moci „zpívat“, neboť o svých kolezích bude vědět pouze velké kulové. Nějakým způsobem mezi sebou chlapci ale komunikovat musí, a pro tyto případy dostanou od Cabota krycí jména inspirované barevným spektrem. Tedy doslova: Pan Oranžový, Pan Modrý, Pan Hnědý nebo Pan Růžový (který své jméno opravdu nemá rád). Vtip je v tom, že kromě tvrdého Cabota a psychopatického Pana Světlého, jehož hraje Michael Madsen, jsou všichni ostatní tak trochu podrazáci, kteří blafují a nezvládají dost dobře stresové situace, což vede později k vzájemnému obviňování. Krysou, kvůli které akce kiksla, může být kdokoliv.
Útržky z nepovedené loupeže nám jsou prezentovány pomocí krátkých flashbacků. Do samotného klenotnictví se sice nikdy nepodíváme, ale můžeme vidět následný chaos, který zločin způsobil. Tarantino si efektivně pohrává s chronologií jednotlivých scén a střídá dlouhé monology s krátkými akčními vsuvkami. Kupříkladu, na začátku filmu vidíme ošklivě postřeleného Pana Oranžového, ale kdo mu kulkou provrtal břicho se dozvíme až před koncem. Většina děje je situována do starého skladiště, který měl zlodějům zároveň sloužit jako místo setkání po dobře odvedené práci. Tím, že Tarantino čas od času změní prostředí, rozmělňuje klaustrofobickou sevřenost uzavřeného prostoru a dodává do filmu patřičnou pestrost. Chytrá struktura scénáře se rozpadá do obrazového kaleidoskopu, který kombinuje přítomnost a minulost. Sledujeme následky po loupeži, posloucháme detailní vyprávění postav o tom, co se vlastně podělalo a vidíme i střípky z příprav celé akce.
A to je přesně ono. Scénář se ani tak nesoustředí na složitou psychologii postav, jako spíše na nápaditý způsob vyprávění a motiv spiknutí uvnitř týmu. Tarantino se svými drsňáky nepotřebuje vlastně ani moc pracovat. Bohatě mu stačí nechat jejich neúnavné klapačky opravdu hodně mluvit a to navzdory faktu, že někteří by měli být spíše v bezvědomí kvůli šoku vyvolanému velkou ztrátou krve. Samotné dialogy přeplněné sexistickými a rasistickými hovorovými výrazy jsou velmi svižné, maximálně nápadité a dokáží vyvolat napětí. Prvotřídní herce, kteří je vypouští z úst, doslova nutí odhodit zábrany, vylézt ze své komfortní zóny a popustit uzdu improvizaci v hereckém projevu.
Skvělí jsou bezvýhradně všichni, ale Michael Madsen dokáže svým psychopatem, Panem Světlým, opravdu nahnat hrůzu. Z jeho sebevědomého hereckého partu vyzařuje dominance a násilnická nevyzpytatelnost. Kontroverzní scéna s mučením policisty, během které někteří diváci opouštěli promítací sály, není šokující explicitními detaily, ale především tím, jak cynický, podlý a chladnokrevný dokáže Pan Světlý být. Jeho památný taneček při skladbě „Stuck in the Middle with You“ od skupiny Stealers Wheel, berme jako černohumornou třešničku na krvavém dortu.
Kameraman polského původu Andrzej Sekula filmu dodává poměrně semknutý vizuální koncept, stojící na dlouhých statických záběrech a zlověstných kamerových nájezdech, přičemž některé pohyby objektivu se odehrají jakoby mimochodem. Například moment, kdy Pan Světlý začne spoutanému policistovi řezat břitvou ucho a kamera svůj pohled ležérně odvrátí stranou. Tarantinova dvorní a dnes už bohužel zesnulá střihačka Sally Menke, svými nůžkami dokáže udržet napětí v přesně určených scénách a z klidných pasáží někdy nečekaně skočí do nenadálého víru akce. V těch nejlepších momentech dokáže spolupráce scénáře, kamery a střihu vyvolávat u diváka skutečně infarktové reakce. Asi nejlépe je to vidět na závěrečné hádce, která přeroste do krátké, ale velmi efektivní přestřelky parafrázující konečné zúčtování z westernu Hodný, zlý a ošklivý (1966).
Debut jako víno
Gauneři neztratili nic ze svého kouzla. Tento intenzivní režijní debut, vzešlý z undergroundové nezávislé scény, se dokáže zakousnout do nohavice, jako malý vzteklý pes a pořádně s ní zatřást, což je určitě úspěch, když si uvědomíme, že film je pouze o bandě macho chlapů, kteří si vzájemně poměřují velikost zbraní. Všechny jednotlivé prvky tu jsou bezesporu výborné, ale je nutné dodat, že v celkovém obraze Gauneři působí, jako režisérův zkušební prostředek pro demonstraci talentu. Nezávazná scénka před hlavním představením, které přišlo o dva roky později v podobě opusu Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994). Je to málo? Určitě ne. Obzvláště, když uvážíme kolik času a úsilí do své prvotiny Tarantino investoval.
Film si opravdu vydřel od nuly. Nejprve se téměř tři roky lopotil s komediálně laděným dílkem My Best Friend’s Birthday (1987), avšak v důsledku požáru se z této dnes už polozapomenuté rarity zachovala jen sedmatřicet minut dlouhá verze. Svůj elán potom vložil do tvorby nového scénáře. Ovlivněn klasickou noirovou kriminálkou Zabíjení (1956) od Stanleyho Kubricka nebo thrillerem Přepadení vlaku z Pelhamu (1974), ze kterého si Tarantino vypůjčil nápad s barevnými jmény, začal vznikat malý příběh o nevydařené loupeži. Všeobecně se tvrdí, že přepadení klenotnictví ve filmu chybí z důvodu omezeného rozpočtu, ale primárním důvodem byla Tarantinova snaha dostat do scénáře nejednoznačnost. Tím, že divák ze samotného přepadení nic nevidí a k dispozici má pouze slovní podrobnosti poskytnuté přímými účastníky, může nechat naplno pracovat svou představivost. I tohle je jeden z důvodů, proč je scénář, jehož třaskavý obsah dokázal oslovit Harveyho Keitela, tak nápaditý a svěží. Zbytek už je historie.
Ten, který vyčnívá z davu
Quentin Tarantino dokázal ovlivnit způsob, jakým veřejnost vnímá scénáristy a režiséry. Do té doby si při návštěvě kina jen málokdo uvědomoval, kdo je to vlastně režisér, co představuje náplň jeho práce a jak vůbec takový režisér vypadá. Hlavní jsou přeci herci, ne? Toto zavedené dogma svérázný filmař roztříštil nejen svým originálním přístupem k filmovému médiu, ale také častými hereckými exhibicemi ve svých vlastních i cizích projektech. Quentin Tarantino se stal součástí veřejného povědomí doslova ze dne na den. Postavou s nezaměnitelnou tváří a jménem, která vytváří specifický druh filmu. Tím prvním v jeho pestrobarevné galerii zůstanou navždy Gauneři.
