Světově proslulý režisér Martin Scorsese se dá s klidným svědomím označit za matadora mafiánských eposů. Jistě, režijní záběr pana Scorseseho zahrnuje vskutku velké množství žánrů, ale drsní hoši s nabitými kvéry jeho dlouhou filmografií prorůstají jako nenasytné dřevokazné houby. Namátkou můžeme jmenovat jeho doposud poslední příspěvek v podobě snímku Irčan (2019). O tom, že mafie má prsty i v samotném centru neřesti, nás pan režisér suverénně ujišťuje ve vybroušeném filmovém diamantu Casino (1995). A do třetice Mafiáni (1990), aneb stopadesátiminutová freska o lidech s mesiášským komplexem, kteří si mysleli, že jsou cosi více než ostatní, a tvrdě na to dojeli. Kdo tedy vlastně je ten Martin Scorsese a jak je možné, že má na svém kontě tolik vlivných filmů?
Foto: Depositephotos
Italská krev
Jeden z čelních představitelů takzvané Nové éry Hollywoodu a dosud žijící legenda Martin Scorsese se narodil 17. listopadu 1942 v newyorském Queensu. Rodina se však po několika letech přestěhovala do Malé Itálie na Manhattanu, kde malý Scorsese navštěvoval i základní školu. Otec Charles Scorsese i matka Catherine Scorsese pracovali v oděvním průmyslu a ve volnu se věnovali příležitostnému hraní v místních divadlech. Předci obou Martinových rodičů pocházejí z Itálie a jejich genové kořeny sahají až do samotného Palerma na Sicílii. Scorsesemu tedy v žilách koluje pravá nefalšovaná italská krev. Martin byl vychováván v katolickém duchu, jak se na správného Italo-Američana sluší, a dodnes je věřícím člověkem.
O budoucí dráze filmaře patrně rozhodlo prostředí, ve kterém vyrůstal a vrozený zdravotní handicap striktně limitující jeho volnočasové aktivity. Martin totiž trpěl silným astmatem a běhání s dětmi po ulicích, fotbal, jízda na kole i jiné obdobné činnosti pro něj byly takřka nemožné. Mělo to však své výhody. Rodiče jej velice často brali do kina na nejrůznější snímky, které v padesátých letech utvářely obraz tehdejší kinematografie. Martin doslova propadl magii stříbrného plátna a nutil rodiče prakticky k denním návštěvám tamějších kinosálů. Režiséři Ingmar Bergman, Federico Fellini, Robert Rossellini nebo rodící se filmový směr takzvané Francouzské nové vlny, to vše mělo na mladého Scorseseho obrovský vliv. Ne, že by snad už od útlého věku věděl, že se bude věnovat filmařině, pouze si uvědomoval lásku k filmu jako takovému. V roce 1960 po absolvování Střední školy kardinála Hayese v Bronxu se mladý Martin Scorsese rozhodl dát se na cestu kněze. Nezvládl však přípravný seminář a selhal. Tento nezdar bral jako znamení a právě tehdy se rozhodl pro film.
Tvrdé prostředí složené z různých etnických menšin, kde si každý musí vydobýt své místo na slunci, pouliční bojůvky, narkomani, úplatní muži zákona i pravidelné návštěvy kostela. Tento významný, explozivní mix inspiračních zdrojů stanovil vnitřní řád, podle něhož se budou v budoucnu tvarovat výrazové prostředky a směřování režiséra. Pln ideálů a především odhodlání se vydal na svou novou životní cestu a začal navštěvovat washingtonskou Vysokou školu umění a vědy. Po hladkém získání bakalářského titulu pokračoval studiem na newyorské Tischově škole umění, kde v roce 1968 získal titul magisterský a natočil zde i několik krátkých filmů. Pokud bych měl z tohoto období jmenovat jediné dílko, bude to Velké holení (1967), což je v zásadě malá, šestiminutová obžaloba USA za účast ve Vietnamu. Martin Scorsese získal mnoho cenných zkušeností a poznal spoustu nesmírně erudovaných lidí. Velkou inspirací pro něj byl především filmový profesor Haig P. Manoogian, kterého poznal během studií v New Yorku. Nastal čas postoupit na vyšší stupeň!
Foto: Depositephotos
Předzvěst velkých věcí
Přelom šedesátých a sedmdesátých let se krom jiného nesl ve znamení konce éry hippies. Hnutí prosazující lásku a mír se z posledních sil vyhecovalo a uspořádalo masovou hudební akci, jakou do té doby svět moderních dějin nepamatoval. Rockový festival Woodstock, konající se na jihozápadně Spojených států, dokázal přilákat stovky tisíc muziky chtivých návštěvníků, o jejichž spokojenost se postaraly ty největší hudební ikony rockového nebe. Jimi Hendrix, Janis Joplin, Santana, JEFFERSON AIRPLANE, THE WHO a desítky dalších. Taková událost si zasloužila zaznamenat na filmový pás, a o to se postaral dokumentarista Michael Wadleigh, jehož asistentem režie byl náš Martin Scorsese. Ten se významnou měrou podílel i na finálním střihu. Na konci stál jedinečný hudební film Woodstock (1970) a také Cena Akademie za nejlepší dokument. Pro Martina další cenná zkušenost a impuls k ryze autorským projektům.
V prvních letech sedmé dekády se Scorsese jako začínající umělec zcela přirozeně stýkal s podobně smýšlejícími lidmi. Jeho blízkými přáteli byli například Francis Ford Coppola, George Lucas se Stevenem Spielbergem nebo Brian De Palma. Talentovaní jedinci na startovní čáře, plni nadšení a touhy dobývat svět pohyblivých obrázků. Byl to právě De Palma, kdo Scorsesemu představil mladého Roberta De Nira, se kterým si začínající filmař po lidské stránce ihned sedl. Aniž by to tehdy oba muži tušili, díky jejich budoucí vzájemné spolupráci vznikne nejedno významné filmové dílo a Robert De Niro se stane režisérovým dvorním hercem. První oťukávací zkouškou byl v tomto ohledu Martinův debut Špinavé ulice (1973). Nízkorozpočtový thriller, v němž se filmař poprvé zlehka otřel o mafiánské téma a kde Robert De Niro ztvárnil hlavní roli. Solidní rozcvička před velkými věcmi.
Následující rok byl pro mladého režiséra velmi důležitý. Syrový debut velmi zapůsobil na uznávanou herečku Ellen Burstyn, která si Martina osobně vybrala pro připravovaný snímek Alice už tu nebydlí (1974). Romanticky laděné drama rozhodně nebylo něčím, po čem by Scorsese prahnul, ale vycítil svou šanci, kterak se na filmovém poli výrazněji prosadit, a nabídku na post režiséra přijal. Byť jde dodnes o velice atypický zářez ve filmografii Martina Scorseseho, rozhodně šlo o chytrý tah. Film mu totiž přinesl mezinárodní věhlas a bodoval na nejednom filmovém festivalu. Ellen Burstyn si za hlavní herecký výkon dokonce odnesla zlatou sošku Oscara. Snímek zajistil Martinovi potřebnou nezávislost ve výběru budoucích projektů a jeden konkrétní se už rýsoval na obzoru. V roce 1975 dokončoval bývalý filmový kritik Paul Schrader scénář, do kterého promítl své osobní zkušenosti s chronickou nespavostí a také myšlenkové pochody atentátníka Arthura Bremera, zodpovědného za smrt prezidentského kandidáta George Wallace. Scénář nesl název Taxikář.
Jeden rozhněvaný muž
Martin Scorsese se s nadějným scénáristou seznámil začátkem roku 1975 a scénář, který mu Schrader ukázal, na něj silně zapůsobil. Ihned se začalo s přípravami, castingem a hledáním vhodných lokací v ulicích New Yorku. Do role traumatizovaného veterána z Vietnamu byl obsazen Robert De Niro a úlohu prostitutky ztvárnila teprve čtrnáctiletá Jodie Foster. Natáčení bylo náročné především pro De Nira. Ten totiž ve stejnou dobu v Římě dokončoval historické drama XX. Století (1976). Herec tak zpočátku pendloval mezi Evropou a USA. Přípravu na hlavní roli v Taxikáři však ani v nejmenším nezanedbal. Nasadil ostrý fyzický trénink, zhubl šestnáct kilogramů a získal licenci na řízení taxíku. Po několik týdnů se tak ve žlutém autě proháněl nočním New Yorkem a ve volnu si pročítal psané deníky zmiňovaného atentátníka. Scorsese pro film angažoval špičkového kameramana Michaela Chapmana, jehož styl se vyznačuje technicky náročnými záběry a agresivním kontrastem sytých barev.
Existenciální thriller se stal nakonec osudovým zlomem v kariéře Martina Scorseseho. Vietnamský veterán Travis Bickle (Robert De Niro) se živí jako taxikář. Každodenní pracovní rutina a neustálé střety s násilím, prostitucí a drogami mu postupně mění už tak narušenou mysl a následná transformace jeho osobnosti nezadržitelně spěje k radikálním činům. Film se nese ve velmi pozvolném tempu a doprovod mu zajišťuje jazzem načichlý soundtrack Bernarda Herrmanna. Scorsese přesně ví, co dělá, a jeho vystihnutí nočních ulic a zkaženosti města brilantně přiživuje depresivní atmosféru. Zmíněný uvolněný rytmus pak silně kontrastuje s brutálním závěrem, který je nevyhnutelný a svou intenzitou probouzí diváka z dosavadního letargického rozjímání. Taxikář se stal nesmrtelnou filmovou klasikou a tvůrčí činnost Martina Scorseseho rozjel na plné obrátky.
Foto: Depositephotos
Vyvážený výběr
Druhá polovina osmdesátých let znamenala pro Scorseseho určitý útlum. Nedá se říct, že by jeho kariéra snad skomírala, ale dle mnohých už své nejlepší kousky předvedl a nacházel se v bodě mírné stagnace, byť si neustále držel statut váženého tvůrce. Ostatně, do osmé dekády vtrhl s razancí zuřícího býka, a to doslova. Snímek Zuřící býk (1980) platí dodnes za absolutní klasiku sportovního žánru a Robert De Niro si za svůj obdivuhodný výkon odnesl zaslouženou Cenu Akademie. Tou dobou stanul Martin Scorsese na svém dosavadním vrcholu. Následovaly vesměs pohodové snímky jako Král komedie (1982), Po zavírací době (1985) nebo solidní drama Barva peněz (1986) s Paulem Newmanem v hlavní roli
Devadesátá léta přinesla několik zmiňovaných mafiánských snímků, ale v tomto bodě už si dovolím režisérův život opustit. Pokud nevíte, co s načatým časem, zkuste zabrousit do bohaté filmografie tohoto jedinečného režiséra. Jeho filmy totiž mají jednu velkou výhodu. Téměř nikdy nemůžete sáhnout vedle!
