Dave Bautista a Jonathan Groff hrají ve filmu, který hraje na Shyamalanovy přednosti a scenárista a režisér se vrací k některým oblíbeným tématům.
Na začátku filmu Knock at the Cabin sledujeme, jak sedmiletá Wen (Kristen Cui) sbírá kobylky venku u chatky uprostřed lesů. Opatrně se připlíží k broukům, když je sbírá do rukou. Vkládá je do své sklenice a ujišťuje se, že žádný hmyz uvnitř nevyskočí ven. Poté, co pevně uzavře víko sklenice, řekne kobylkám, že jim neublíží a že je chce jen chvíli studovat.
Na jedné straně je snadné vidět tento okamžik jako M. Night Shyamalan (který režíruje a také se podílel na scénáři se Stevem Desmondem a Michaelem Shermanem podle knihy Paula G. TremblayeThe Cabin at the End of the World) s tím, že je pozorovatelem tohoto světa, který představuje divákům a který dává všechny tyto postavy do sklenice a studuje, co se stane, když se všichni sejdou. Ale když trochu poodstoupíme, uvidíme, že tento moment pravděpodobněji reprezentuje Shyamalanův pohled na vyšší moc, protože Bůh – ať je definován jakkoli – může vypadat jako dítě, které si hraje se svými brouky, testuje je a sleduje jejich reakce. Vždy existuje možnost, že by do toho mohla zasahovat osoba mimo nádobu, ale nikdy to neudělá, místo toho sleduje, jak stvoření uvnitř reagují na situace, do kterých se dostali.
Shyamalan svým způsobem používá film Knock at the Cabin jako způsob, jak prozkoumat témata, se kterými si dříve hrál s různým stupněm úspěchu. Byla to víra (Znamení, Vesnice) a ignorance vyhýbat se pravdě o zničení světa, když důkazy existují (The Happening). Omezení příběhu na tuto jednu chatku v lese také ukazuje na Shyamalanovy přednosti, protože často bývá nejlepší, když dostane své postavy do klaustrofobických a omezených situací (Signs nám ukázaly mimozemskou invazi většinou z pohledu domu uprostřed ničeho, Shyamalan také přišel s příběhem Devil, který se celý odehrál ve výtahu). A i když Shyamalan jistě umí trefit nebo minout, Knock at the Cabin – se svou kombinací Shyamalanových zájmů a silných stránek – je nakonec jedním z nejlepších filmů v režisérově pestré filmografii.
Foto: Universal Pictures
Když Wen sbírá kobylky, potkává Leonarda (Dave Bautista), který vypadá nervózně, trochu vyděšeně, a přesto ze své podstaty hrozivě, vezmeme-li v úvahu, že ho hraje Dave Bautista. Leonard říká Wen, že se chce setkat s jejími otci, Ericem (Jonathan Groff) a Andrewem (Ben Aldridge), a probrat s nimi něco velmi důležitého. Wen utíká ke svým otcům, kteří se snaží zabarikádovat srub před Leonardem a jeho společníky (Nikkie Amuka-Bird, Abby Quinn a Rupert Grint), aby se nedostali dovnitř, ale snaha je marná. Jakmile je Leonard uvnitř, vysvětluje, proč tu on a tito tři další lidé jsou: viděli vizi zkázy, která povede k apokalypse, a jediný způsob, jak zastavit konec světa, je oběť od Erica, Andrewa nebo Wen.
Tento scénář je ještě znepokojivější. Je totiž jasné, že Leonard a jeho tým to této rodině nechtějí udělat, ale jsou nuceni nějakou nevysvětlitelnou silou podstoupit tak hrozné činy. Nechtějí tuto rodinu roztrhat a nechtějí je nutit k tak hrozné volbě, ale jejich víra to udělala za ně, takže nemají jinou možnost. Pokud nezemře jeden z členů této rodiny, zemře vše ostatní.
Shyamalan byl vždy mistrem prostorového hororu a věděl, jak si pohrát s omezením daného místa, aby maximalizoval strach. Vezměme si například způsob, jakým se Cole (Haley Joel Osment) schoval v Šestém smyslu ve svém červeném stanu, než si uvědomil, že uvnitř není sám, nebo jak děsivě dokázal zachytit mimozemšťana na domácí nahrávce ve Signs . Shyamalan je skvělý, když existují nějaké limity, a díky jedinému místu a skromnému počtu postav tato zdrženlivost působí jako jeden z nejsevřenějších Shyamalanových filmů za nějakou dobu.
Bylo také zajímavé sledovat, jak se Shyamalan s tímto pokouší adaptovat stávající příběhy a vložit do nich svůj směr. Knock at the Cabin nemá očekávaný „Shyamalanův zvrat“ a dost mění detaily původní knihy, ale Knock at the Cabin nakonec vypadá jako chytrá kombinace původní myšlenky a Shyamalanova tónu – což spolu docela dobře funguje. Jediný případ, kdy Knock at the Cabin s tímto příběhem bojuje, je jeho přístup k podivnosti, protože film občas přináší myšlenku, že tito návštěvníci by mohli být jen bigotní lidé, kteří se mstí na těchto dvou rodičích, i když jde spíše o racionalizaci jejich akce na rozdíl od reálné možnosti.
Ale toto je koncept, který funguje, protože Shyamalanovo obsazení tento nápad prodává. Bautista je skvělý jako Leonard, učitel, který si uvědomuje, jak hrozný dopad má na tuto rodinu, ale ví, že když to neudělá, všechno to jen zhorší. I když Leonard a jeho skupina dělají hrozné věci, daří se nám pro ně mít sympatie, protože jejich oddanost jejich víře nás nutí jim věřit. Toto může být Bautistova dosud nejlepší role, představení, které ukazuje hloubku emocí, jež dokáže vyvolat v každé scéně, jemný obr, který v tomto příběhu bojuje se svými volbami, ale ví, že páchá nutné zlo.
Eric a Andrew jsou také klíčoví pro to, aby tento příběh fungoval. Eric Jonathana Groffa se rychle začíná otevírat možnosti, že tito útočníci říkají pravdu, protože jejich první odmítnutí obětovat člena rodiny vede k masivnímu zemětřesení a následné vlně tsunami, která zpustoší svět. Ale Ben Aldridge jako Andrew je také zasazen do víry, že to všechno musí být úplná blbost, že zabít někoho – zvláště někoho, koho hluboce milujete – nezachrání svět. Shyamalan používá tyto dvě postavy jako komentář k našemu světu: někteří lidé mohou vidět fakta a pravdu a uvědomovat si, že musí nastat změna, zatímco jiní vidí nápisy na zdi a vymlouvají se, proč se nepotřebují změnit.
Knock at the Cabin rozhodně působí jako Shyamalanova největší pitva víry za poslední roky, protože oběť v mnoha ohledech připomíná Abrahama, který se pokouší obětovat svého syna Izáka, a čtyři vetřelci si nemohou pomoci, ale cítí se jako bibličtí poslové, kteří ohlašují své činy. A i když to Shyamalana v minulosti už zajímalo, Knock at the Cabin se z toho dokáže dostat, aniž by také extrémně kázal o důležitosti víry. Je také stejně snadné vidět Knock at the Cabin v tomto světě jako připomínku toho, jak lidé mohou ignorovat příznaky a pokoušet se žít svůj život bez jakéhokoli zasahování.
Přesto ve své podstatě Knock at the Cabin funguje, protože připomíná ranou tvorbu Shyamalana, kdy se cítil jako další Alfred Hitchcock, a jeho filmy nechávají diváky přemýšlet i několik dní poté. I když Knock at the Cabin nemusí nutně odpovídat standardům Shyamalana z konce 90. let a ze začátku 21. století, je těžké sledovat Knock at the Cabin a nedostat z toho husí kůži.
Tomáš Rohlena
Tomáš Rohlena je všestranná osobnost s bohatým rozhledem, který získal díky mnohaletému studiu světových událostí a různých odborných zdrojů. Jako CEO mediálního domu Webmint se zabývá nejen ředitelskými povinnostmi, ale má také hluboké znalosti v programování a redakční činnosti. Jeho schopnost zvládat různé role v rámci jedné organizace ukazuje na jeho manažerské dovednosti, technickou odbornost i schopnost orientovat se v mediálním prostoru.
