Kdo by dnes neznal věčného provokatéra Paula Verhoevena, jehož specifický režijní styl a mnohdy drsné výrazové prostředky si nemůžete splést s nikým jiným. Kritika mocných státních korporací, cílené zesměšňování médií a poukazování na chyby státu patří k základním rozpoznávacím znakům tohoto nizozemského režiséra. Nutno ovšem podotknout, že na počátku své zaoceánské kariéry ještě úplně netušil, jakým směrem se vlastně vydá a zdali bude pokračovat s tím, co ve své domovině započal. Důvody jsou celkem prosté.
Verhoeven se ocitl v úplně cizím prostředí a netroufl si rozehrát svou ostrou hru naplno. Popravdě ani nevěděl jak. Tehdy dostatečně neznal americkou společnost a její kulturu. Hned zkraje dostal k dispozici několik scénářů a po delším váhání sáhl po sci-fi žánru, protože ten mu nabízel jistou kompenzaci. Druh komfortní zóny, potažmo štít, za nějž se mohl do značné míry schovat a zpoza krytu publiku servírovat své myšlenky. Sci-fi se tolik neopírá o realismus a není kulturně definované. Získané znalosti o společnosti mohou být chytře nahrazeny fantazií o společnosti. Únik od reality do imaginárního světa poskytl režisérovi, jakožto člověku zvenčí, možnost poukázat na přehnaně zkomercionalizovanou a médii otupělou Ameriku pozdních osmdesátých let. A víte co? Vyšlo mu to. RoboCop (1987) platí i dnes za kultovní sci-fi/akční záležitost.
Nejen drsná satira
Výraz kybernetický organismus nebo též kyborg v zásadě znamená funkční spojení živé tkáně a stroje. Konstrukce kyborga tedy představuje symbiózu reality a fikce, skutečné a imaginární prvky sloučené do jediné bytosti. Svou povahou je kyborg tak trochu fyzickým ztělesněním ironie, dvou odlišných protikladů nucených spolupracovat v přidělené schránce. Krutou platnost této definice okusí na vlastní kůži i idealisticky založený policista Alex J. Murphy (Peter Weller), který se v ulicích Detroitu budoucnosti snaží hájit zákon a pořádek. Při jedné rutinní akci jej bohužel přelstí divoký psychopat Clarence Boddicker (výborný Kurtwood Smith) a gang jeho nohsledů. Murphy je v prostorách staré industriální továrny ponížen, mučen a nakonec rozstřílen na kusy. Tým specialistů ale Murphyho dokáže „zachránit“ a v rámci tajného programu korporace OCP z něj vytvoří super policistu. Napůl člověk napůl stroj. RoboCop!
Ačkoliv je RoboCob, jakožto první hollywoodský film nizozemského režiséra Paula Verhoevena, všeobecně vnímán coby vzrušující akční film přeplněný násilím, je rovněž i chytrou satirou vypovídající o dehumanizaci prostřednictvím technologického pokroku. Verhoeven toho ale jako vždy nabízí daleko víc. RoboCop nám zprostředkovává odvážný a řádně krvavý náhled do fašistické budoucnosti, obohacený o jemnou sci-fi patinu. Pod nánosem akce se zde skrývá vtipný komentář o tom, jak moderní společnost definuje a ovlivňuje lidstvo. Aby toho nebylo málo, do filmu je vkusně zapracován i režisérem často užívaný prvek o dvojí identitě. V Murphym proměněném ve stroj, se ozývá lidská bytost a vzpomínky z předchozího života mu přinášejí zmatek i utrpení. Hlavní postava tak se sebou svádí složitý vnitřní boj. Pojďme si nyní pojmy kyborg a identita trochu rozebrat.
Duch ve stroji
Samotné slovo „kyborg“ má na svědomí vědec rakouského původu Manfred Edward Clynes. Na začátku stála myšlenka o lidské bytosti, jejíž tělo bude vylepšené moderní technologií natolik, aby se pak taková bytost mohla volně pohybovat ve vesmíru bez užití skafandru. Tento základní koncept obohacený o řadu hypotetických vědeckých analýz postupně pronikl do sci-fi literatury a kinematografie. Jen si vzpomeňme na spisovatele Philipa K. Dicka a jeho Replikanty nebo na postavy takzvaných Borgů ze seriálu Star Trek: Nová generace (1987 – 1994). V obou případech jde o kyberneticky vylepšené humanoidy. Kyborg je současnou popkulturou vnímán jako harmonický mix materialismu a idealismu, tedy ideovým předpokladem, v němž je hmota (v tomto případě technologie) upřednostňována před duchem, s cílem prosadit vznešený cíl. Co tím mám na mysli?
Mířím tím na dualitu, jakou kyborg z principu představuje a jak může být tato dualita prospěšná člověku. Zkusme si to představit v praxi. Každý jedinec, který nosí naslouchátko, brýle, má zlomenou kost spojenou šrouby, voperovaný kardiostimulátor či k přežití potřebuje jakýkoliv jiný lékařský přístroj, je svým způsobem kyborg. Živá bytost stvořená přírodou, podporovaná technologií. Bez využití těchto moderních přístrojů by tělesná schránka uživatelů, kteří je potřebují zůstala porušená, rozbitá, neúplná, méně než lidská. Tato teze dráždí naší vrozenou zvědavost, neboť užití umělých pomůcek, které nám dopomáhají cítit se kompletní či funkční, je jedna věc, ale lákavé pomýšlení na vylepšení naší tělesné schránky nad rámec toho, co pro nás příroda zamýšlela, je zase věc druhá. Faktem zůstává, že díky lékařským a technologickým pokrokům se člověk s protetickou končetinou cítí být více lidštější než někdo, kdo zjevnou tělesnou vadu nijak neřeší.
Naše současná společnost tyto lékařské kyborgy přijímá, což naznačuje, že moderní definice lidstva je již na hony vzdálená tomu, co bylo v dávné minulosti vnímáno jako přirozené lidství. Kyborgové pro změnu lpí na svých lidských stránkách a snaží se ostatním nabídnout reprodukovanou verzi toho, co znamená být člověkem. Ovšem tohle může v extrémní formě představovat i zdroj sebeklamu. Pokud počet technologických aplikací zahltí biologickou přirozenost, nemusíme již takové jedince vnímat jako lidské bytosti. A samozřejmě, že nejeden takový jedinec může začít bojovat s definicí, respektive krizí své vlastní identity. Pokud zůstane v uměle vytvořené bytosti lidský pouze mozek, jde pořád ještě o kyborga nebo stroj? S velmi podobným problém se musí potýkat i hlavní postava snímku RoboCop.
Murphy/RoboCop řeší neustále vnitřní konflikt a svou rozpolceností si získává naše sympatie, neboť díky výstavbě příběhu zahrnujícím flashbacky na manželku a syna, jej vnímáme nejen coby tragickou postavu, ale především jako člověka uvězněného v kovové schránce. Přetrvávající zbytky lidství, které v sobě RoboCop často pitvá, nám mohou evokovat Frankensteinovo monstrum ve zlomovém okamžiku, kdy si uvědomí, že je pouze ohavnou hříčkou přírody. Na postavu Murphyho je navíc navléknut i křesťanský motiv o Ježíši Kristu, což je pro Verhoevena, jakožto ateisticky založeného teologa naprosto typické. Cesta od policisty k RoboCopovi až po opětovné získání jména „Murphy“ je tedy lemovaná bolestí, mučednickou „smrtí“, zmrtvýchvstáním a v konečném důsledku nalezením ztracené identity. Všimněme si, že Murphy během krvavé popravy roztahuje ruce podobně, jako kdyby byl přibit ke kříži. V závěru zase RoboCop zdánlivě kráčí po hladině vody. I tato okázalá symbolika pomáhá významným způsobem vnímat našeho hrdinu v rovině čistého ikonického emblému.
Drsná řež
Jsou výše popsané úvahy důležité pro sledování filmu? Jistě, že ne. Veškerou symboliku a filozofii může potencionální divák hodit klidně za hlavu a zvesela klouzat po povrchu, neboť RoboCop je ve své podstatě i funkčním akčním nářezem, v němž se náboji a přepáleným ultranásilím nešetří. Zápletka se točí okolo obrovské společnosti OCP (Omni Consumer Products), v jejímž čele stojí starý generální ředitel, kterému neřekne nikdo jinak než „Old Man“ (Dan O’Herlihy). Cílem ředitele je výstavba hypermoderní městské části „Delta City“ zasazené do chudých a gangy ovládaných čtvrtí v Detroitu. Tady můžeme vidět užití dalších oblíbených výrazových prostředků, s nimiž Paul Verhoeven tak rád pracuje. Moc korporací a jejich negativní dopad na obyvatelstvo. Bezohledná privatizace veřejných služeb, gentrifikace měst a chudých kolonií. V hierarchii každé takové prohnilé společnosti stojí zpravidla jedna mocná záporná postava. V případě OCP je to chladnokrevný manažer Dick Jones (Ronny Cox).
Nákladná výstavba nové městské části s sebou totiž nese jistá rizika v podobě vysoké kriminality. Ředitel tudíž nutně potřebuje nějaké bezpečnostní opatření. Dick Jones během zasedání rady představí svůj nejnovější výtvor jménem ED-209. Zákon vymáhající obrněný robot, připomínající přerostlé kuře, však v rámci prezentace selže a jednoho z kravaťáků doslova rozstřílí na krvavé cáry. Tohoto selhání bleskově využije mladý, egocentrický a velmi ambiciózní manažer Bob Morton (Miguel Ferrer), který řediteli podsune svůj čerstvý projekt „RoboCop“. Spokojený Morton slaví úspěch. Posledním dílkem k dokončení projektu je nějaký „užitečný blb“ a tím se stane smrtelně zraněný Murphy, jehož tělesné zbytky poslouží jako náhradní součástky do RoboCopa. Murphyho paměť je zdánlivě vymazána a do mozku jsou mu následně naprogramovány směrnice pro prosazování práva. Oddaně sloužit veřejnosti, chránit nevinné, dodržovat zákon a ještě jedno utajené pravidlo, důležité pro zásadní zvrat v příběhu.
RoboCop se stává mediální senzací, jeho zásahy v ulicích Detroitu slaví úspěch a kriminalita zdárně klesá. Jak ale již víme, RoboCop není dokonalý stroj a v jeho nitru přebývají zbytky Murphyho vzpomínek na rodinu a násilnou smrt. I přes pancéřové brnění jej dokonce pozná bývalá a loajální parťačka Anne Lewis (Nancy Allen). Zápletka se v tomto bodě začíná mírně komplikovat. Pod návalem vzpomínek jde RoboCop zatknout svého vraha Clarence Boddickera, čímž si zároveň potvrdí podezření, že bezohledný gangster je na výplatní listině Dicka Jonese. Avšak při pokusu zatknout zlotřilého manažera pozná RoboCop utajené pravidlo, které mu brání použít zákon na jakéhokoliv zaměstnance společnosti OCP. Toho Jones využije a pošle na RoboCopa svůj vlastní výtvor. Ze řetězu utržený ED-209 i policie, kterou Jones zmanipuluje, RoboCopa těžce poškodí, ale Anne Lewis ho v poslední chvíli zachrání. Oba strážci zákona nakonec spojí síly a v prostorách staré továrny, kde byl Murphy zraněn, dojde k finálnímu a krajně krvavému zúčtování s Boddickerem, členy jeho gangu a v posledních minutách filmu i se samotným Dickem Jonesonem.
Geneze
Ed Neumeier napsal svůj scénář k filmu RoboCop v ideální čas. Produkční společnost Orion slavila nečekaný úspěch s filmem Terminátor (1984), za kterým stál James Cameron čili s podobně laděným tématem nemělo vedení společnosti žádný problém. Scénář sice prošel několika úpravami, které potlačily původní komiksovou náladu, ale myšlenka o lidské duši uvězněné ve stroji zůstala zachována. Pak už to šlo celkem rychle. Orion nabídla scénář několika režisérům a byť jej oslovený Verhoeven kvůli dětinskému názvu zpočátku okamžitě zavrhl, na nátlak své ženy mu dal šanci. Ihned si všiml, že pod akční slupkou byl skrytý sociální komentář a satirické vrstvy. Na tohle Verhoeven slyšel a sám některé kontury příběhu ještě zvýraznil. Nizozemský režisér se ujal režie a s rozpočtem okolo třinácti milionů dolarů započaly dlouhé měsíce příprav. Do procesu následně vstoupil i tvůrce speciálních efektů Rob Bottin, jemuž vstupenku zajistila naprosto neuvěřitelná práce, kterou odvedl na hororu Věc (1982).
Kromě návrhu ikonického kostýmu pro RoboCopa, prezentuje Bottin po celou stopáž úžasné praktické efekty za jejichž vrchol můžeme považovat poslední kulku pro Murphyho. Kamera v táhlem záběru obkrouží detailně zpracovanou animatronickou loutku ovládanou servo motory a jakmile Boddicker stiskne spoušť, malá nálož v zadní části hlavy exploduje a vyvrhne do prostoru chuchvalce krvavé mozkové hmoty. Nesmírně působivé i dnes! Velmi zdařilé jsou i zadní malby Rocca Gioffreho, které dotvářejí atmosféru futuristického Detroitu s vysokými mrakodrapy a rozlehlými panoramaty. Hlavní roli získal pohybově nadaný a především velmi hubený Peter Weller. Bezchybnou souhru pohybů v extrémně nepohodlném kostýmu dotáhl k dokonalosti díky spolupráci s profesionálním mimem. Ne, původně zvažovaný Arnold Schwarzenegger se do kostýmu opravdu nevešel, ale i tak mu trpělivost přinesla růže, neboť s Verhoeven navázal spolupráci o necelé tři roky později. Ještě zmiňme heroicky pojatý hudební doprovod od jednoho z nejlepších skladatelů všech dob, Basila Poledourise. Pochodový rytmus a titánské lesní rohy skvěle zapadají do celkového konceptu tohoto ikonického snímku.
„Živý nebo mrtvý, půjdeš se mnou!“
Navzdory udělenému rattingu R, za který mohla především režisérova záliba v extrémním násilí, dosáhl RoboCop skvělého ohlasu a bodoval jak v kinech, tak u odborné kritiky. Na šedesátém ročníku udílení cen Akademie dokonce film získal Oscara za střih zvukových efektů. Verhoeven dokázal s pomocí filmového ultranásilí, provokativní satiry, fascinující robotiky, speciálních efektů a svérázné vizuální prezentace vytvořit nadčasový kulturní komentář, který je dnes možná ještě více aktuální než dříve, protože naše současná společnost spoléhá stále více na technologie, které se díky neúnavnému rozvoji vědních oborů ženou stále vpřed. RoboCop trefně poukazuje na jistý vývojový mýtus postavený na domněnce, že pokrok musí zákonitě představovat zlepšení. Ačkoliv snímek uznává, že považujeme technologickou integraci s lidskou identitou za normální, nezapomene zároveň zdůraznit důležitost biologického původu, tedy lidskosti skryté pod kovovým leskem. V tom spatřuji jeho nejdůležitější poselství.
Nenapodobitelný solitér
Paul Verhoeven přijal pravidla americké komerční kinematografie, nikdy však nebyl hollywoodským systémem naplno pohlcen. Zůstával vždy svůj. I v cizím prostředí si dokázal udržet evropské cítění a schopnost společenskokritické reflexe, čímž se výrazně liší od jiných v Americe etablovaných evropských režisérů, jako je třeba Roland Emmerich. Filmař, který se zcela podvolil diktátu mocných filmových hráčů a dle jejich šablon sbíral jeden skalp za druhým, dokud se nestal karikaturou sebe sama.
Verhoevenův kritický postoj ke společnosti nebyl v USA nikdy zcela doceněn a militantním sci-fi nářezem Hvězdná pěchota (1997) si pod sebou doslova podřezal větev. Zjednodušené vnímání jeho palčivé a často satiricky uchopené tvorby ředily mylné představy o tvůrci s technicky dokonalou stránkou věci, který však nenabízí více než: komerci, provokaci, perverzi, sexismus apod. Hollywood si tohoto tvůrce nikdy kolem prstu neomotal, naopak. To Verhoeven se snažil přinést do Nového světa jiný pohled, svěží vítr a pokusil se s ustálenou hollywoodskou doktrínou bojovat přímo na jejím území. Ano, smělý plán, který nevyšel. Paul Verhoeven své filmy vždy točil beze studu a strachu. Především proto měl časté problémy s cenzory, kritikou a nakonec vlastně i s publikem. Jeho filmový boj za svobodu uměleckého vyjadřování však v nelítostném běhu s časem obstál a potvrdil jeho celoživotní úsilí. Zapůsobit, vyvolat emoce, dialog a hlavně nebýt tuctový.
3 komentáře
Super napsaný článek. Jen tak dál.