Počítačové efekty neuvěřitelně usnadnily filmovou tvorbu. Přesto se dodnes často používají třeba zmenšené modely, chytré úhly natáčení a další triky, které svého času vymysleli kreativní tvůrci, kteří se ještě na výpočetní techniku spolehnout nemohli. Výsledek jejich snažení totiž často dodnes šokuje svou věrohodností a překvapuje okolnostmi vzniku.
Když se Harrison Ford poprvé představil jako akční hrdina Indiana Jones, fanouškům nejvíc utkvěla v hlavě scéna, kdy tohoto svérázného archeologa pronásleduje obří balvan. Aby nehrozilo, že kámen nebohého Forda rozdrtí, vyrobili jej ve studiu z laminátu.
Vizuálně nejpůsobivějším momentem se však stala bezpochyby scéna, v níž šéf nacistů otevře Archu úmluvy a jeho tvář v mžiku krvavě roztaje. Padouchův obličej tehdy autoři snímku vymodelovali z několika vrstev želatiny a pak jej skutečně nechali odtéct – v průběhu několika hodin. Výsledné záběry byly samozřejmě mnohonásobně zrychleny.
Kanadský horror proslavila jednoznačně nejvíc ta jeho část, ve které lidem explodují hlavy. V podobě různých gifů záběry z něj dodnes kolují po sociálních sítích. Trikaři tehdy odlili latexové formy hlav hereckých představitelů a nacpali je falešnou krví, zbytky hamburgerů a želatinou. Protože jim ale celá ta směska nešla správně odpálit, vzal jeden člen štábu zkrátka brokovnici, schoval se za falešným tělem a potom vypálil.
3) Star Wars: Epizoda V – Impérium vrací úder 89 %
https://www.youtube.com/watch?v=wxaZxpNTm8A
Filmy ze série Star Wars přišly ve své době s mnoha revolučními praktickými efekty. Za mnoho vděčí loutkáři Franku Ozovi, který vdechl život legendárnímu vesmírnému skřítkovi, zelenému Yodovi. Všechny jeho pohyby v páté, šesté a první epizodě ve skutečnosti vznikly taháním za provázky. Teprve, když se měl mistr Jedi objevit v bojové scéně, přestala loutka postačovat potřebám filmařů, a tak se Yoda proměnil v počítačem animovaný charakter.
Mnozí fanoušci nicméně kritizovali, když se režisér George Lucas87 % rozhodl při příležitosti vydání speciální edice nahradit loutku CGI postavou i v úvodní Skryté hrozbě79 %, jak ukazujeme v přiloženém videu.
Japonský snímek z poloviny padesátých let vypustil do ulic Tokia obřího ještěra. Velkoměsto zbudovali filmaři jako detailní, rozlehlý model a potom do něj poslali herce v gumovém obleku. Přiznejte se: kdo z vás by takovou práci dokázal odmítnout?
Asi by vás ale rychle přešla chuť, jakmile byste zjistili, že vzhledem k ceně zmenšeného Tokia musíte své scény natočit na první dobrou a v kostýmu příšery můžete strávit maximálně tři minuty, než se začnete dusit. Chytrou prací s kamerou každopádně vznikla na svou dobu velice přesvědčivá iluze obřího drancujícího monstra.
Christopher Nolan používá praktické efekty rád, neboť si je vědom jejich hodnoty. V Temném rytíři90 % překlopil náklaďák uprostřed Chicaga, v následném pokračování si zase pohrál s letadlem. Nad tím vším ale vyčnívá skvělá bojová scéna z Počátku, během které se na chodbě neustále mění gravitace. Nolan totiž nechal chodbu do nejmenších detailů postavit uvnitř zařízení, které následně celým objektem skutečně otáčelo.
Druhý příběh o vražedném androidovi z budoucnosti se do dějin zapsal hlavně jako průkopník nastupující počítačové animace, nezanevřel ale samozřejmě ani na tradičnější triky. Diváky mimořádně překvapila věrohodná scéna, ve které Sára Connorová rozmontuje terminátorovu hlavu, neboť je v ní celá procedura vidět v zrcadle, což zdánlivě znemožňuje použití loutky. To se Arnoldu Schwarzeneggerovi opravdu herečka dobývala do lebky?
Pravda je ještě zajímavější. Zrcadlo je totiž falešné, sedí za ním skutečný Arnold Schwarzenegger a v jeho hlavě se samozřejmě nikdo nevrtá. Linda Hamilton, představitelka Sáry, pracuje s realistickým ztvárněním Arnieho kštice, kterému do obličeje nevidíme. A co Lindin „odraz“, zeptáte se možná? Herečka má sestru-dvojče Leslie, která jednoduše obráceně imitovala její pohyby.
Taky se cítíte, jako by se vám právě někdo rýpal v mozku?
Že prezident Spojených států v roce 1996 nepůjčil Rolandu Emmerichovi své sídlo k odpálení, je asi každému jasné. Kdyby ale filmaři jednoduše nacpali model Bílého domu petardami a potom udělali bum, nedosáhli by nikdy tak přesvědčivé iluze ohně pohlcujícího budovu zevnitř. Proto celou scénu naklonili a odpálili výbušniny pod ní, takže exploze slavnou americkou památku zasáhla zezadu a postarala se o efekt, který můžeme vidět dnes.
Jak docílit toho, aby hobiti a trpaslíci vypadali menší než lidé, elfové a čarodějové? Můžete použít přestrojené děti, ale to jenom ve scénách, kdy jim nejde vidět do obličeje. Můžete herce zmenšit digitálně, to ale stojí spoustu peněz, a ne vždy pak trik působí přesvědčivě. I proto se režisér Peter Jackson rozhodl krom výše zmíněných postupů využít i chytrou práci s perspektivou, kdy obelhává náš zrak propracovanými iluzemi.
Hobití sídlo Dno pytle vzniklo v malé podobě pro lidi a ve velké pro své přirozené obyvatele. Jindy byli herci ve skutečnosti mnohem dál od kamery, než se na první pohled zdálo, a proto vypadali menší. Sedátko pro Froda na Gandalfově voze ve skutečnosti nestálo hned vedle čarodějova, ale nacházelo se daleko za jeho zády. Kamera se samozřejmě při takovém natáčení nesměla ani pohnout, jinak by divák celou iluzi v mžiku prokoukl.
Příběh o tom, jak Mojžíš vyvádí Židy z egyptského otroctví se samozřejmě dostal na plátna už mnohokrát. Rozdělení vod Rudého moře dosáhli filmaři zpravidla jednoduchým způsobem: zaplavili místo natáčení a potom přehráli záběry pozpátku. O něco složitější už bylo stvořit iluzi mořských stěn, obklopujících suchý pás země. V jednom ze starších filmů použili tvůrci želé polité vodou, které ale hučící vodopády příliš nepřipomínalo.
Autoři Desatera přikázání proto přišli s chytřejší metodou. Natočili pěnivou stékající vodu kamerou položenou na bok, takže to vypadalo, že kapalina tvoří sloupec. Výsledek potom prolnuli s dalším filmovým materiálem, v němž uprchlí Židé kráčejí po pláži. Kritické oko současného diváka už samozřejmě v záběrech jisté nedokonalosti najde, přesto dodnes vypadají velmi působivě a ve své době diváky doslova šokovaly.
V šedesátých letech vznikl v Americe snímek, zpracovávající mytologický příběh o hledání zlatého rouna. Hrdinskou partu Argonautů v průběhu jejich mise přepadne parta ozbrojených kostlivců. Následuje boj na život, z něhož samozřejmě nevygeneroval počítač jediný snímek.
Nemrtvé namísto toho rozpohybovala nesmírně pracná technika stop motion – kostry se naaranžovaly, vyfotily, znovu naaranžovaly a znovu vyfotily. Připomínám, že na jednu sekundu boje muselo vzniknout takových snímků okolo pětadvaceti.
Záběry kostlivců pak tvůrci zkombinovali s živými herci, kteří museli poskakovat, uhýbat a šermovat se vzduchem. Vznikla tak jedna z nejznámějších bojových scén v historii filmu, kterou mnozí napodobovali.
