Strach ze smrti, eroze mileneckého vztahu i alegorie na odvrácenou stránku superhrdinství. Tematický rozbor kultovního sci-fi hororu Moucha je tady.

Ačkoliv dnes točí převážně temná dramata a drsné thrillery, první filmy kanadského podivína Davida Cronenberga se opíraly o docela jiné výrazové prostředky. Nejenže všechna jeho raná díla spadala téměř bez výjimky pod divácky vděčný hororový žánr, ale vyznačovala se i naprosto originálními prvky, které ve své době působily jako hotové zjevení. Cronenberg stál u zrodu velmi specifického subžánru jménem „body horor“ nebo též „biologický horor“. Tělesná schránka je v těchto filmech hlavním objektem zkoumání. Tělo a delikátní kratochvíle jako nelidské pokusy a zvrhlé experimenty. Dále mutace a deformace tkání, postupný rozpad lidské schránky, nekontrolovatelná transformace, případně metamorfóza a nejrůznější krvechtiví parazité. Jednoduše filmy pro opravdové gurmány. Těžko říci, co některé filmaře nutí tento okrajový subžánr zkoumat a pronikat do jeho temných zákoutí, avšak v případě Davida Cronenberga je vysvětlení celkem prosté.

Celoživotní obdiv k filmu a sci-fi literatuře v mladém Davidovi zažehl jeho otec Milton Cronenberg. Valnou část dětství byl David filmem posedlý a největší vliv na něj mělo švédské fantasy Sedmá pečeť (1957) a kreslená disneyovka Bambi (1942). Celkem paradox, že? Režisér chtěl před lety dokonce slavný kreslený film promítat jako součást své výstavy, ale z nějakého nepochopitelného důvodu byla společnost Disney tvrdě proti. No jen si to představte. Na bílém plátně skotačí Bambi běhající po zelených lukách a okolo něj se ve skleněných vitrínách tyčí relikty z mistrových nejslavnějších děl. Tady stojí zmutovaná hlava s hmyzími tykadly, opodál odpočívá obří stonožka a pod rozpálenými reflektory září do dáli speciálně upravené gynekologické náčiní, určené pro ženy s … řekněme nevšedními problémy.

Pro Davida Cronenberga výraz tabu nikdy neexistoval. Filmy si vždy točil podle sebe, bez jakýchkoliv morálních brzd. Tohoto principu se drží dodnes a je to vlastně i jeden z důvodů, proč nikdy nedokázal naplno prorazit do mainstreamu. My se ale dnes zaměříme na film, který svého času bodoval jak po kritické, tak komerční stránce. Moucha (1986).

Osudný experiment

Anotace je celkem prostá. Seth Brundle (Jeff Goldblum) je introvertní vědec, který stojí prahu nového objevu. Prolomil tajemství teleportace! Avšak je tu jeden podstatný háček. Jeho „telepody“, jak se dvě propojené budky jmenují, umějí zatím přenášet pouze neživé předměty. S masem si počítač neví rady, což v důsledku znamená, že živé tvory během procesu teleportace doslova obrátí na ruby. Seth musí tento zásadní problém vyřešit. Náročné bádání vědci zpříjemňuje přítomnost novinářky Veronici (Geena Davis), do které se zamiluje. Vše je na dobré cestě a pokus s opicí dopadne na jedničku. Do dění však zasáhne krutá ruka osudu. Jedné noci musí Veronica narychlo odjet vyřešit nepříjemnou záležitost se svým zaměstnavatelem Stathisem Boransem (John Getz). Podnapilého Setha se zmocní žárlivost a pod návalem emocí provede pokus sám na sobě. Teleportace s prvním člověkem dopadla dobře. Alespoň tedy zdánlivě. Do telepodu se spolu s vědcem bohužel dostala i moucha. Znovuzrozený Seth nemá ani tušení o noční můře, jež ho v následujících dnech čeká.

Bolestná metamorfóza

Snímek Moucha operuje se dvěma rovinami, které se postupně prolínají a vzájemně ovlivňují. Tou první je klasický milostný trojúhelník. Ten je tvořen samotářským vědeckým géniem Sethem Brundlem, k němuž si najde cestu svobodomyslná novinářka Veronica. Trojici uzavírá Stathis Borans, zaměstnavatel a bývalý milenec hlavní hrdinky. Ve druhé rovině sledujeme sci-fi linku o teleportaci, která se později zlomí a předloží nám jeden ze stěžejních motivů příběhu, čímž je uvědomění si svého těla a strach ze smrti. Cronenberg nám sděluje, že mysl a tělo žijí ve společné symbióze a ani jedna z těchto veličin nemůže koexistovat bez té druhé. Tělo bez mozku je přeci k ničemu. Mysl si žije po svém a často ignoruje biologickou podstatu člověka, neboť svá těla bere většina lidí jako naprostou samozřejmost. Pochopitelně do té doby, než začneme rapidně stárnout nebo dokud nás nepostihne smrtelná choroba. Ani sebečilejší mysl nedokáže vzdorovat hroutícímu se tělu. V ten okamžik si každý uvědomí svou smrtelnost, což je osudová zkouška, jíž je podroben i hlavní protagonista Seth Brundle.

V úvodu se seznámíme s Veronicou a výstředním vědcem Sethem. Ten novinářku bažící po senzaci chytře vláká k sobě do bytu. Tam jí předvede svůj vynález. Dvě futuristicky vyhlížející budky, takzvané telepody. Obdivuhodné zařízení dokáže teleportovat předměty z jednoho telepodu do druhého. Doslova je rozloží a následně opět složí. Seth v jednom dialogu zmíní, že trpí kinetózou neboli strachem z pohybu. Každý způsob přesunu kromě pěší chůze mu činí problémy, z čehož si můžeme jasně odvodit, proč své síly soustředil na vývoj vynálezu, jenž by navždy smazal hranice v cestování. Ovšem je tu jeden podstatný háček. Přístroj, respektive počítač, umí pracovat pouze z neživými předměty. Živé objekty obrací naruby, což je nám v jedné explicitní scéně vmeteno bez varování do tváře. Klíčem k úspěšnému dokončení vědeckého projektu se nečekaně stane právě Veronica.

Brundle nedokáže pochopit, proč masu jeho počítač nerozumí a zatvrzele jej interpretuje po svém. Můžeme usuzovat, že za tím stojí právě vědcova geniální, byť trochu sebestředná mysl, která jak už jsme si řekli, ignoruje tělesnou schránku. Tato apatie vůči tělu, potažmo k masu jako takovému, mohla být teoreticky promítnuta i do programu počítače. Veronica introvertního Setha vytáhne z ulity a naváže s ním intimní vztah. Po vášnivé noci si Seth uvědomí podstatu tělesné přitažlivosti. Veronica mu otevře oči a inspiruje Setha, aby nově získané organické znalosti naprogramoval do počítače. Zde vidíme prolnutí dvou oblíbených výrazových prvků režiséra, konkrétně sexu a technologie. Zkušební test s paviánem potvrdí správnost nové cesty a v okamžiku, kdy Setha pohltí žárlivost a jeho mysl otupí alkohol, provede teleportaci sám se sebou. Do telepodu však bohužel pronikne i moucha a zmatený počítač oba organické vzorky spojí na molekulárně-genetické bázi.

Seth Brundle zpočátku netuší, že mouchu asimiloval, a proto své nově nabyté schopnosti jako sílu, energii a zvýšenou chuť po sexu přičítá očistnému procesu. Jakási euforická filtrace těla od všech škodlivin připomínající svou podstatou perfektně čistou drogu. Během scény v kavárně, kde si Seth bez přestání sladí kávu, můžeme sledovat jeho nové já a rovněž první varovné signály. Vědci stoupne ego a kdysi dominující intelekt je zatlačen do pozadí fyzickou zdatností. Je natolik zaslepen svou pravdou, že si odmítá připustit prvotní symptomy genetické mutace a ve vzteku od sebe odežene Veronicu. Rozjetý sled událostí již ale nelze zastavit a stejně jako kdysi romantický vztah se postupně začne rozpadat i náš hlavní protagonista. Cronenberg vnímá molekulární propojení hmyzu a člověka jako progresivně postupující nemoc, která s sebou kromě fyzické deformace přináší i boj mezi tělem a myslí. Sám Seth proces přirovnává k bizarní formě rakoviny. Když si vystrašený vědec sype popel na hlavu a vysvětluje Veronice podstatu osudové chyby, upadne mu v jednu chvíli ucho. Scéna je podána s takovou grácií, že divák neví, zda se má smát, nebo nad tou hrůzou plakat.

Jednotlivé fáze biologické transformace přicházejí v extrémních vlnách. Jde o bolestný, krajně nechutný proces umocněný mistrovskou demonstrací speciálních efektů. Všechny změny explicitně a přehnaně ukazují i běžné tělesné projevy, které se člověk na veřejnosti snaží za normálních okolností skrývat. Únik plynů, pocení, zvracení apod. Úvodní strach a stud je vlivem nekontrovatelně postupující metamorfózy nahrazen přijmutím. Seth přijímá své tělo, svou proměnu a utěšuje se tím, že se stane někým jiným. Obrovskou mouchou, kterou trefně pojmenuje Brundlefly. Nemoc je patrně nahrazena progresem. Tato falešná útěcha ale pozvolna uvadá, protože hmyzí instinkty začnou lidskou mysl pohlcovat a zotročovat ji. Asi nejvíce patrné je to na fantastickém dialogu o hmyzí politice. V děsivé a zároveň velmi smutné scéně se bizarně zdeformovaný Seth snaží Veronice vysvětlit krutost hmyzu, který nezná žádné kompromisy ani slitování. Mysl definitivně prohrává boj s instinkty. Tuto skutečnost si Seth plně uvědomuje a velmi jasně Veronicu upozorní: „Ublížím ti, pokud tu zůstaneš.“

Poslední fáze filmu připomíná hotovou řeckou tragédii. Veronica má strach. Nosí v sobě Sethovo dítě a logicky se jej chce zbavit. Tuto skutečnost ale Seth odhalí a zbytky jeho geniálního intelektu lapené do spárů hmyzí přirozenosti mu dovolí vymyslet ďábelský plán. Za pomoci telepodů se chce propojit s čistým lidským subjektem a minimalizovat tak hmyz obsažený v sobě. Jeho nenarozený potomek je v tomto případě ideální volbou. Tři groteskně zdeformovaná těla v jednom celku. Seth unese svou lásku a své záměry se snaží naplnit, ale v poslední chvíli do děje vstoupí zhrzený milenec Stathis. Jeho čin dokáže Veronicu zachránit, avšak za svou chorobnou žárlivost zaplatí, neboť jej Seth připraví o ruku a nohu. V závěru ze zdeformovaného těla kdysi úžasného vědce doslova vyleze nová bytost. Namísto krásného motýla tu však máme pokroucenou kreaturu s nepatrnými pozůstatky lidského vědomí. Zrnko lidství uvězněné v monstrózně zmutovaném těle. Po dramatickém vyvrcholení se zraněný tvor plazí po podlaze a výřečným gestem nakonec požádá o ukončení své existence.

Další vrstvy děsu

Cronenberg stvořil úžasné vícevrstvé dílo, díky čemuž si jej z určitého úhlu pohledu můžeme interpretovat i jako metaforu na odvrácenou stranu superhrdinství. Máme tu klasický komiksový mustr. Samotářský vědec, experiment, který se vymkne kontrole a získání nových schopností. Příběhové panely v komiksových sešitech utvářejí z těchto lidí dva typy postav. Buď nám před očima povstane skutečný hrdina s ušlechtilými záměry, nebo se zrodí nebezpečný padouch. Záleží na povaze každého jedince. První skupinu zastupuje třeba Spiderman a tu druhou jeden z jeho typických nepřátel Lizard. Brundlefly se ovšem nestane ani jedním. Atraktivní schopnosti a pocit výjimečnosti brzy nahradí fyzický rozpad tělesných částí a dobrosrdečná mysl musí ustoupit nekompromisnímu diktátu hmyzích instinktů. Seth je s nadsázkou řečeno tragickým komiksovým antihrdinou.

Variant ohledně uchopení příběhu je mnoho. Dosaďte si namísto Brundla nějakého chronického gamblera, alkoholika, případně narkomana, a před očima se vám začne odvíjet takřka totožný příběh, kde za odcizením, rozpadem vztahu a osobnosti bude stát destruktivní závislost. Samozřejmě nad Mouchou nemusíte vůbec dumat. Stačí si film užívat pouze jako moderní sci-fi klasiku o zpackaném experimentu. Perfektní herecké výkony a hutná atmosféra podtržená monstrózním symfonickým podkladem vám i dnes zaručí intenzivní zážitek. Jistě, někdo by mohl namítnout, že některé masky mají s odstupem času trochu gumoidní vzhled, ale tohle jako bernou minci neuznávám. V době vydání Moucha platila za vizuální extratřídu a to je pro mne zásadní, neboť kvanta novějších, často i dražších filmových počinů působila z hlediska speciálních efektů směšně už v momentě, kdy vstoupily do kin. Zkuste si pustit komiksovku Spawn (1997), hned potom Mouchu, a uvidíte ten nebetyčný rozdíl. Kdepak. Stárnout se dá s grácií a tuhle disciplínu má nejslavnější film Davida Cronenberga v malíku.

Komerční režisér?

Z Mouchy se stal nečekaný kinohit, který celosvětově vydělal něco málo přes šedesát milionů dolarů. Po takovém úspěchu se Cronenberg mohl dát celkem reálně na dráhu komerčního režiséra. Zlatem vyšlapaná stezka však svérázného filmaře ani v nejmenším nelákala. Naopak. Spíše se nenadálého úspěchu zalekl a rázem přišel s těžkým psychologickým dramatem Příliš dokonalá podoba (1988), kde se hnus a explicitní výjevy rafinovaně skrývají pod povrchem. To už je ale zase jiný příběh.

Moucha patří mezi základní pilíře sci-fi a hororového žánru. Zároveň jde o skvělou ukázku toho, jak má vypadat správný remake. Ano, čtěte správně. Moucha (1958) od Kurta Neumanna nabízí docela jiný zážitek, který ovšem potenciálním zájemcům mužů s klidným svědomím doporučit.

I když mi upřímně poslední filmy Davida Cronenberga moc neříkají, na jeho starou tvorbu nedám dopustit. Jde o filmy s přidanou hodnotou, které rafinovaně zkoumají vztah mezi sexem, technologií a násilím. Do této kolekce určitě patří určitě i Moucha. Film, který vám přinese skutečně fyzický zážitek.

J. Rose

Zobrazit celé bio