Thriller Volný pád (Falling Down) z roku 1993 efektivně podporuje myšlenku, že za málo peněz může vzniknout překvapivě hodně muziky. Rodák z New Yorku Joel Schumacher platil po dobu celé své kariéry za režiséra, který s malým rozpočtem dokáže dělat divy, avšak velkoprodukce pod jeho dohledem končily často fiaskem. Stačilo pár dolarů a byl schopen natočit napínavý thriller Telefonní budka (2002) nebo špinavé krimi 8 MM (1999). Jakmile si ovšem Schumacher přičichl k pořádnému balíku, vyprodukoval „skvost“ jakým je třeba Batman a Robin(1997), za který se posléze fanouškům netopýřího strážce zákona omluvil. Tudíž není žádným překvapením, že i já osobně jej mám raději v komorněji laděných polohách. Do kategorie malých, leč povedených filmů spadá i thriller Volný pád (1993) s Michaelem Douglasem v hlavní roli.
V době premiéry měl každý druhý novinář tendenci přirovnávat Volný pád k filmům, jejichž dějovým středobodem byli muži, kterým z nějakého důvodu přeskočilo a ve jménu vyššího „dobra“ se z ulic snažili vymýtit zlo. Tedy filmy jako Joe (1972), Přání smrti (1974) či Taxikář (1976). Já s tímhle přirovnáním tak docela nesouhlasím. Nemyslím si, že snahou liberálně založeného Schumachera bylo natočit pouze reprodukci „Taxikáře“ pro devadesátá léta. Vtip je v tom, že Volný pád plive jedovaté sliny na všechny strany a hlavní antihrdina svůj hněv obrací proti komukoliv, kdo se mu znelíbí, čímž se od postav z uvedených filmů liší. Je totiž úplně jedno zdali jde o člena gangu a tím pádem morálně závadný živel nebo nevinného prodavače se smíšeným zbožím.
Volný pád je záměrně natočen tak, aby v nás (alespoň zpočátku) vzbuzoval sympatie vůči hlavní postavě, i když vnitřně víme, že násilí je špatná věc. Jinými slovy, film je na vícero místech vyloženě zábavný, což je zcela směrodatné protože tím, že si jeho zprostředkované násilí užíváme, se v nás zároveň snaží vyvolat pocit studu. Zdali se mu to daří či nikoliv, si musí rozhodnout každý sám za sebe. O čem tedy vlastně Volný pád je? Jde o kousavé podobenství naší šílené doby? Poukazuje snad dějová linka na generaci Američanů ze střední třídy zrazené politickou érou Regana? Nebo Volný pád docela jednoduše sleduje podělaný den jednoho psychopata, kterému rupnou nervy? Na to se pokusím nalézt odpověď v této retro recenzi.
Foto: Kino Aero
Špatný den
Hlavním protagonistou filmu Volný pád je William „D-Fens“ Foster (Michael Douglas). Docela obyčejný muž z Los Angeles, který si jako spousta dalších Američanů myslel, že má v životě všechno pěkně spočítané. Měl dobře placené zaměstnání, ženu, dítě, rodinný dům. Doslova život prozářený slunečními paprsky. Čeho se měl bát? Už v téhle předestřené idyle se však musely skrývat prvotní záblesky neodvratné kolize. Jak nám je později sděleno, Foster přišel o práci, je rozvedený a na krku má soudní příkaz, který mu brání přiblížit se k rodině. Film začíná jednoho horkého rána a sleduje Fostera zaseklého uprostřed dopravní zácpy. Kromě dotěrných much se nic nehýbe. Výfukové plyny z desítek aut zamořují venkovní prostor a ve vzduchu je cítit napětí. Joel Schumacher točí celou scénu jako poctu snímku Osm a půl (1963), za nímž stojí italský režisér Federico Fellini. Avšak zatímco Felliniho hrdina opustí dopravní zácpu tím, že začne stoupat k nebi, Foster zabouchne dveře od svého vozu a vydá se do centra Los Angeles s rozdrásanými nervy na pochodu.
Značnou část filmu nemá hlavní postava jméno a pro policii bude znám jako „D-Fens“ dle poznávací značky na autě, které opustil. V době, kdy se vydá na cestu, je již jeho duše rozpolcená a plná hněvu. Celkem brzy nalezne různé nástroje s nimiž lze páchat násilí, čehož rád využije, neboť nahromaděnou frustraci je třeba nějak ventilovat. Příklad? Korejský prodavač mu odmítne dát drobné na telefon. Hladina vzteku stoupá, ale baseballová pálka vše vyřeší a přemění obchod v kůlničku na dříví. A tak to jde pořád dál. Shodou okolností se Foster konfrontuje s členy latinskoamerického gangu, kteří mu chtějí ukrást kufřík. Další na řadě jsou zaměstnanci rychlého občerstvení odmítající prodat snídaňové menu nebo neonacistický majitel obchodu se zbraněmi. Vypadá to, že všechny postavy jsou rozmístěné přesně na svých značkách, aby v pravidelných intervalech přiživovaly hněv psychicky nevyrovnaného antihrdiny.
Svým nevyzpytatelným chováním se Foster celkem logicky dostane do hledáčku policie. Přesněji řečeno si seržant Martin Prendergast (Robert Duvall) začne jednotlivé výtržnosti spojovat dohromady a dojde k závěru, že za vším stojí jeden očividně šílený běloch. Zde můžeme vidět jistou analogii mezi Fosterem a Prendergastem. Ve své podstatě film vypovídá o velkém smutku uvnitř poškozené duše, který postupně přechází v šílenství. Tento stav může teoreticky postihnout každého komu někdo po mnoha letech tvrdé dřiny sdělí, že je nepotřebný a zbytečný. Foster už svou hranici překročil, kdežto Prendergast veškerému tlaku zdárně čelí. Je těsně před důchodem a jeho kolegové mu neustále naznačují, že již za moc nestojí. Děj nezadržitelně spěje ke konfrontaci těchto postav. Muž, kterého systém dokázal zlomit a muž, jež veškeré tlaky zatím zdárně odráží.
Závadný film?
Nedivil bych se, kdyby v dnešní hyperkorektní době někdo Volný pád vnímal jako rasistický film. Bílý chlap v bílé košili terorizuje převážně členy národnostních menšin, jenže tak jednoduché to není. Nejde třeba o ironický odraz tehdejší doby, kdy na značnou část Američanů negativně dopadla politická a ekonomická filozofie? Pokud jste běloch bez práce a vidíte korejského majitele obchodu, je snadné v něm zahlédnout padoucha, obzvláště když vám tak trochu straší ve věži. Nedostatek intelektu, případně duševní nevyrovnanost může celkem snadno zastínit skutečnost, že ztráta zaměstnání nesouvisí s cizincem, který úspěšně vede svou živnost. Přímé pojítko vede spíše k nečestným politickým a ekonomickým hrám, které spolu svádí lidé s takřka neomezenou mocí.
Michael Douglas hraje svou postavu fascinujícím způsobem, díky čemuž je jádro vnitřního smutku téměř hmatatelné. Jistě. Je nutné připustit, že Fostera poznáváme v době, když už byl Rubikon zdárně překročen. V jeho řádění však není cítit žádná radost ani uspokojení. Působí zmateně, unaveně a drtivou většinu cílů mu do cesty postavil prvek náhody, nikoliv výsledek nějakého systematického plánování. I ve světle téhle skutečnosti působí občasné obviňování z rasismu jaksi nemístně.
Scénárista Ebbe Roe Smith rozhodně nenapsal příběh o pomstě. William „D-Fens“ Foster není žádný pasáky nahánějící taxikář Travis Bickle, natož architekt Paul Kersey, který v nočních ulicích zabíjí narkomany. Film je rafinovaně vystavěn tak aby v okamžiku, kdy Foster stiskne spoušť, vzbudil u publika falešný pocit jásotu, neboť pozorný divák si záhy uvědomí tragický rozměr jeho duševní nemoci. Tedy hněv a zmatenost pramenící z toho, že se stává zastaralým a nepotřebným. Z tohoto hlediska je Volný pád vlastně docela smutným filmem a ani jeho závěr se Schumacher nesnaží prodat coby spotřební zboží vyvolávající příjemný pocit zadostiučinění či katarze. Film zkrátka končí tak, jak by pravděpodobně skončil v reálném životě a nikoliv tak, jak je tomu třeba ve filmu Touha smrti 4: Tvrdý zákrok (1987). Dokonce ani seržant Martin Prendergast není na konci klasickým triumfujícím policistou, ale spíše starým chlapíkem, který se z dost možná poslední životní příležitosti snaží vykřesat to nejlepší, co může. Volný pád je po scenáristické i režijní stránce skvěle ošetřeným dílem reflektujícím teoretické dopady celospolečenského pnutí uvnitř USA na počátku devadesátých let. V tomto ohledu by byla věčná škoda vnímat jej pouze jako příběh o bláznovi s kvérem.
Ve víru nepokojů
Natáčení filmu skončilo v červnu roku 1992. Štáb se po celou dobu pohyboval na několika místech v Kalifornii, zrovna když probíhaly nechvalně proslulé nepokoje v Los Angeles, známé rovněž pod označením „nepokoje Rodneyho Kinga“. Rozbuškou pro sérii protestů, rabování a těžkých pouličních bojů se stalo stáhnutí obžaloby z několika policistů, kteří vůči podezřelému Kingovi prokazatelně užili nepřiměřeného násilí. Je tedy celkem paradoxní, že film zabývající se mimo jiné i otázkou násilí, vzniknul shodou okolností v tak bouřlivém období. Kvůli nepokojům muselo být natáčení dokonce několikrát přerušeno.
Pár dnů před premiérou se scénárista Ebbe Roe Smith vyjádřil k samotnému příběhu a jeho pravé podstatě. Doslova řekl: „Vše se točí okolo hlavní postavy filmu, která v zásadě představuje starou mocenskou strukturu USA. Tato struktura se již stala archaickou a beznadějně zatracenou. William Foster má pouze dvě možnosti. Přizpůsobit se novým pravidlům nebo zemřít.“ Byť je tohle tvrzení trochu vytržené z kontextu, celkem výstižně popisuje postavu, jakou Michael Douglas ztvárnil a které dokonce přizpůsobil i charakteristický účes. Sestřih měl budit dojem vysloužilého veterána nebo člena nějaké bezpečnostní agentury. Cílem bylo vyvolat u diváků pocit, jako by k nám Foster zabloudil z pozdních padesátých let. Člověk, který do současnosti jaksi nezapadá a hledá cestu ven. Dává to smysl a skvěle to doplňuje předobraz jedince, který celý život dře, je zodpovědný, pracovitý, dělá všechno správně a nakonec mu systém vezme vše na čem mu záleží. Americký sen v praxi?
Kvalita vs. kvantita
Pokud kritickou optikou pohlédneme na celou filmografii Joela Schumachera, zjistíme, že počet průměrných a vyloženě špatných snímků výrazně převyšuje ty kvalitní. Tento fakt si patrně uvědomuje každý filmový fanoušek s trochou soudnosti. Pokud však byla konstelace hvězd ideální a Schumacher držel v ruce všechny trumfy včetně výborného scénáře podpořeného silným hereckým obsazením, dokázal z mála vykřesat více než dost, což je nutné připustit. Volný pád je v tomto ohledu ideálním příkladem. Nejen, že v kinech vydělal solidních devadesát šest milionů dolarů, ale bodoval i u tehdejší odborné kritiky.
Volný pád na kontě sice nemá armádu zlatých Oscarů, ale jeho v mnoha ohledech pravdivý a kousavě ironický komentář o drtivých důsledcích současné doby je stále aktuální. Tragická životní patálie, která potkala Williama Fostera navíc není svázána pouze s pravidly a mentalitou USA, ale může reálně postihnout každého člověka na této planetě. Hranice mezi příčetností a šílenstvím může být opravdu tenká, nemyslíte?
