Čas od času slýchám ledabyle znějící názory, které tvrdí, že Titanic (1997) kanadského režiséra Jamese Camerona není příliš dobrým filmem, ale pouhou přehlídkou pěkných efektů navlečených na tuctový příběh z červené knihovny. Vzhledem k faktu, že jsem si tento nákladný velkofilm vybral jako objekt zájmu pro následující řádky, asi nemusím nějak zevrubně rozvádět, jak moc s výše uvedeným tvrzením nesouhlasím.
10. dubna 1912, tedy v den, kdy Titanic vyplul na svou první a zároveň poslední plavbu, vyvolával svou majestátností humbuk, nadšení a nebývalý zájem tehdejších médií. V té době největší loď jakou kdy kdo zkonstruoval, platila za novodobý div světa. Úkaz, jež zdobil titulní stránky snad všech významných periodik. Přesně tento lesk a slávu dokázal Cameron s pomocí moderní technologie, precizního vypravěčství a dokonale zmáknutého filmařského řemesla, opětovně oprášit a přivést k životu. Režisérova vrozená fascinace rezavými vraky lodí, ležících v temnotě oceánů, stála za zrodem jednoho z největších filmů světové kinematografie, který velmi citlivě kombinuje historická fakta a romantický příběh dvou mladých lidí, kteří ke svým srdcím naleznou cestu i navzdory skutečnosti, že každý pochází z jiné společenské vrstvy. Nemá smysl nadále odkládat start. Na nadcházející plavbě se vám pokusím vysvětlit, proč podle mne Titanic patří mezi nejlepší filmy nejen devadesátých let.
Titán na dně oceánu
Pokořen během své první plavby, odpočívá na dně vodního vězení, jako zrezivělá socha svobody. Dlouhá léta netečnosti zanechala na Titanicu nánosy bahna a nemilosrdná koroze se zažrala hluboko do jeho kovových kostí. Kamera kolem něj krouží, zkoumá ho opatrně zdálky, ale nakonec odhodí ostych stranou a pronikne do jeho útrob, kde bloudí mezi dveřmi a ukazuje nám kajuty milionářů, které již dávno zdědili korýši. Tyto působivé záběry doslova rozeznívají pomyslný hlas potopené lodi, která z tenat svého hlubokého hrobu křičí o pozornost, aby mohl být konečně odvyprávěn její velký příběh. Kamera létá od přídě k zádi, mapuje délku atakující téměř devět set stop a jistý hlas nám později sděluje, že jde o „nepotopitelnou“ loď, což je velmi pomíjivý argument, na který nám dá v pozdějších minutách filmu obrovský ledovec svou vlastní odpověď. Se stopáží dotýkající se magické hranice dvou set minut, nám James Cameron předestírá příběh o tragické cestě natočené za desítky milionů amerických dolarů. Cestě, jejíž základ ctí tradice starých hollywoodských velkoprodukcí typu Ben Hur (1959), Spartakus (1960) či Kleopatra (1963).
Film je to bezchybně zpracovaný, inteligentně poskládaný, herecky velmi vkusně odehraný a především okouzlující. Tím, že se příběh Titanicu drží zavedených vzorců svých starých, podobně laděných bratříčků vyprodukovaných továrnou na sny, nám dává jedinečnou možnost zavzpomínat na okázalý třpyt těchto letitých velkofilmů, zabalený do nového moderního hávu. Skoro jako když objevíte starožitnou, bohatě zdobenou šperkovnici, kterou necháte projít restaurátorským procesem a vrátíte jí skrytou krásu. Avšak Titanic, byť po očku pokukuje do minulosti, si jde svou vlastní cestou, přičemž největší rozdíl mezi ním a vzory z nichž vzešel, spočívá v pokrokové prezentaci vizuálních efektů a dokonalou rovnováhou mezi historií a fikcí.
Foto: Imdb
Už na začátku filmu je nám jako divákům naprosto jasné, že se neodvratně musejí odehrát jisté věci. Samozřejmě tím mám na mysli plavbu Titanicu a jeho následné potopení, což je zkrátka notoricky známý fakt, který nelze obejít pokud se jako režisér chcete držet jistých pravidel příznačných pro osnovy historického filmu. Ovšem tady jde přeci také o drama a Cameron v tomto duchu důsledně plní jednotlivé body spojující historická fakta a smyšlené události. Musí tu být zákonitě přítomný nosný lidský příběh, založený ideálně na romantické lince. Rovněž zde musí být i nějaké pod zápletky zahrnují aroganci i namyšlenost konstruktérů lodi, stejně jako důstojnost a tichou odvahu lidí, jakými jsou třeba kapitán a někteří poddůstojníci. Do té doby, než přijde nevyhnutelná katastrofa přeplněná strachem a bolestí, mají všechny hlavní i vedlejší postavy takřka dvě hodiny času, aby se jejich osobnosti vyvinuly, uvědomily si, co se děje a zvážily své poslední činy.
Všechny jmenované složky Titanic obsahuje a dávkuje je do děje v přesně stanoveném množství, díky čemuž má celek ty správné proporce. Loď je tvořena různě velkými modely, vizuálními efekty a na svou dobu prvotřídní počítačovou animací. Při sledování sice víte, že zaoceánský parník není skutečný, avšak celková iluze je více než přesvědčivá a nepůsobí rušivým dojmem. Jsme tedy opět u zmiňované vyváženosti. Speciální efekty na sebe za každou cenu nestrhávají pozornost, ale přitom svědomitě odvádějí svou práci. Onen zmiňovaný nosný lidský příběh zastupují dva mladí lidé. Nezkrotná Rose DeWitt Bukater (Kate Winslet), kterou vlastní, nepříliš majetná matka (Frances Fisher) donutila vzít si za muže namyšleného bohatého snoba jménem Cal Hockley (Billy Zane). Z této mizerné vyhlídky na budoucnost bez lásky chce Rose vystoupit radikálním řešením, když se rozhodne zabít skokem z lodi. Jenže přesně v ten okamžik do děje vstupuje druhá mladá duše. Divoký, světaznalý rebel Jack Dawson (Leonardo DiCaprio) se ujme role zachránce a svou vrozenou nespoutaností a charismatem na Rose okamžitě zapůsobí. Jak už to tak bývá, stačí malá chvilka a mladý pár se do sebe zamiluje.
Zde vyplouvá na povrch chytrost Cameronova scénáře. Vyprávění o kvetoucím vztahu mezi Rose a Jackem slouží mimo jiné, jako záminka pro výpravu skrze níž poznáme loď i její nejrůznější zákoutí. Chuďas Jack je za svůj chrabrý čin pozván na večeři do první třídy, které dominuje luxus a vybrané speciality od nejlepších šéfkuchařů. Jakmile začne Hockleyho dotěrný komorník a bodyguard v jedné osobě Spicer Lovejoy (chladný David Warner), sledovat a pozdě nahánět zamilovaný pár po lodi, vypukne další část působivé prohlídky. Nahlédneme do prostor geniálně zrekonstruované strojovny s obřími písty, v podpalubí si dáme irský taneček a během intimní chvilky poznáme i rozsáhlé „parkoviště“ zasazené do zadní části lodi. Prostřednictvím této průzkumné mise se také seznámíme s několika historickými postavami. Kromě dobrosrdečné Margaret Brownové (Kathy Bates) zvané „Nepotopitelná Molly Brownová“ to jsou především muži pevně spjatí s osudem Titanicu. Zkušený kapitán Edward John Smith (Bernard Hill) vede zaujatý rozhovor s konstruktérem lodi Thomasem Andrewsem (Victor Garber) a namyšlený ředitel britské lodní společnosti White Star Line, jménem J. Bruce Ismay (JonathanHyde), jim při tom zdatně sekunduje.
Foto: Imdb
Rozhovor je to nanejvýš důležitý. Ředitel Hyde chce s Titanicem překonat transatlantický rychlostní rekord, i když je varován na možný výskyt ledovců. Nebezpečí je však arogantně ignorováno. Problém nespočívá v překonání rychlosti, ale loď je příliš velká na to, aby v takovém tempu dokázala manévrovat a vyhýbat se efektivně překážkám. A tak dojde na nevyhnutelné. Titanic selže a jeho bok záhy ozdobí hluboká rýha způsobená masivním ledovcem. Divák v tuto chvíli přesně chápe, co se děje a díky rafinované vyprávěcí technice rovněž ví, jak to celé skončí, protože Cameron pojal prolog filmu jako moderní příběh ze současnosti, jehož prostřednictvím nám vše důkladně vysvětlí.
První minuty tedy patří expedici, které velí podmořský hledač pokladů Brock Lovett (Bill Paxton). Za pomoci speciální kamery hledá v útrobách vraku Titanicu vzácný šperk, ale ke svému zklamání objeví pouze kresbu mladé nahé ženy. Lovett si však ihned všimne, že žena má na krku nakreslený náhrdelník Srdce oceánu, po němž tak dlouho pátrá. Pokud šlo opravdu o skutečnou cestující, může tato osoba teoreticky vědět, kde se náhrdelník nyní nachází. Kresba je zveřejněna v televizi a dosud žijící stoletá Rose (Gloria Stuart) se na ní poznává. Stará žena navštíví Lowetta i jeho tým a sdílí s nimi vzpomínky, které tvoří rámec pro hlavní dějovou linku. Rose jsou rovněž prezentovány získané záběry pohřebného vraku, včetně důmyslné počítačová animace posledních hodin Titanicu, což je v zásadě cílená instruktáž pro publikum. Jakmile se loď v pozdější fázi filmu potápí, víme proč tomu tak je, včetně toho, co bude následovat a naše pozornost se tím pádem může plně soustředit na postavy.
Titanic je zkrátka ukázkou geniálních vypravěčsko/technických schopností Jamese Camerona. Filmy jako je Titanic asi není těžké natočit, ale je prakticky nemožné udělat to dobře. I dnes mi přijde téměř neuvěřitelné, jak si tvůrčí tým poradil s technickými výzvami a zároveň dokázal uvést do rovnováhy poměr dramatu a historie. Příběh je přesvědčivý stejně jako zobrazení nevyhnutelné katastrofy, která jej později doprovází. Dá se souhlasit s tím, že ona milostná linie je v jádru celkem rutinní, ale její podání je díky vzájemné chemii hlavních představitelů funkční a pro účely filmu plně dostačující. Výborně napsané je i chování cestujících, během postupného potápění lodi, kdy jsou tito lidé nuceni dělat naprosto šílená rozhodnutí. Dokonce i slizký padouch Cal Hockley v sobě nalezne špetku lidskosti a zachrání malou dívku. Jistě, obratem tohoto vznešeného skutku zneužije ve svůj prospěch, ale to je v daný okamžik druhořadé. Byť nám dnes některé dialogy mohou zavánět banálností a pár konkrétních scén je trochu přitažených za vlasy, zůstává Titanic nadále sebevědomým zastupitelem nákladného velkofilmu s bezchybnou produkcí.
Král světa!
Cameronův perfekcionistický režijní přístup, propracované kostýmy, odvážné kaskadérské kousky, pokrokové vizuální efekty, detailní rekvizity z dílny legendárního dekoratéra Petera Lamonta a pamětihodný hudební doprovod Jamese Hornera, vynesly filmu jedenáct Oscarů a celosvětový zisk přesahující k dnešním dnům, dvě miliardy dolarů. Slušný úspěch na film, o kterém produkční společnosti 20th Century Fox a Paramount Pictures nechtěly zprvu slyšet, neboť tří hodinový romantický film bez automobilových honiček a přestřelek přeci nemůže mít úspěch. Jsem přesvědčen, že kdyby za sebou James Cameron neměl řadu předchozích režijních úspěchů, projekt „Titanic“ by zelenou nikdy nedostal. K tomu yaštěstí nedošlo. Film je dnes považován za novodobou klasiku a z mladé herecké dvojice se přes noc staly žádané hvězdy stříbrného plátna. Především Leonardo DiCaprio způsobil hotovou „Leo mánii“ a dnes se má všeobecně za to, že jednu miliardu dolarů filmu vydělali patnáctileté dívky, které v kinosálech opakovaně oplakávaly svůj novodobý sexsymbol.
Odkaz filmu
Film do kinosálů vstoupil v době, kdy se okázalé hollywoodské velkoprodukce začaly tříštit o nezájem diváků. Ztroskotalo ambiciózní sci-fi Posel budoucnosti (1997) a to se přitom jeho režisér i hlavní hvězda Kevin Costner ještě nestačil vzpamatovat z debaklu, jaký mu přinesl Vodní svět (1995). Tvrdě narazila i nákladnáNebezpečná rychlost 2: Zásah (1997). Éra režijních megalomanů mířila ke svému konci, ale James Cameron jejich na zemi ležící prapor dokázal zvednout a patřičně s ním zamávat. Titanic je ideálním prostředkem k tomu, opustit na tři hodiny realitu všedních dní a podniknout dobrodružnou výpravu do minulosti. Cameron tímto filmem dokázal, že není pouze mistrem akce a sci-fi žánru, ale dokáže natočit i velkolepé drama bez toho, aby ztratil svůj styl a oddanou fanouškovskou základnu. Titanic v zásadě obsahuje všechny známé atributy režiséra. Fascinaci technickou dokonalostí, napětí, intenzivní tah na branku a majestátní vyvrcholení příběhu, které je v tomto případě rozložené do celé závěrečné třetiny filmu, kdy s cestujícími prožíváme mix vzrušení a hmatatelné hrůzy. Velkolepost bez kompromisů, drama s příměsí historie, megalomanství a vytříbený cit pro vyprávění. Tím vším je Titanic. Berte nebo nechte být.
