Tu knihu jsem četl opravdu dávno. Mohlo mi být tak čtrnáct let a vím jistě, že napínavé toulání po temných chodbách hotelu Overlook mi bez nadsázky nahánělo husí kůži. V jistých úsecích jsem se dokonce zdráhal otáčet stránky. Z věčného souboje mezi mým instinktivním strachem a vrozenou zvědavostí však pokaždé zvítězila touha dojít nakonec příběhu, díky čemuž se mi tajemství ponurého hotelu mohlo vyjevit v celé své děsivé kráse. Sugestivní vzpomínky na zlomový hororový román Osvícení (1977) od spisovatele Stephena Kinga mne provázejí dodnes, stejně jako vzpomínky na jeho filmovou inkarnaci, ke které jsem se však dostal o dost později.
Během opakovaných projekcí mi stále více docházelo, jak bravurní práci Stanley Kubrick a romanopisec Diane Johnson odvedli během převodu knihy pro potřeby filmového média. Osvícení (The Shining) z roku 1980 je geniální ukázkou toho, jak má vypadat svérázná adaptace scénáře. Vyzdvihnout to podstatné, odstranit prvky, které si s kamerou nerozumí a naopak přidat řadu vlastních nápadů i myšlenek, díky nimž filmové dílo obstojí samo o sobě. Když k tomu připočteme režiséra s vytříbeným vizuálním cítěním a prvotřídní herecké obsazení, můžeme vzít jed na to, že se výsledný produkt zapíše zlatým písmem do dějin světové kinematografie.
Stanley Kubrick si vždy bedlivě střežil soukromí. Za celý život poskytl jen absolutní minimum rozhovorů a užíval si komfort své rozlehlé rezidence obehnané vysokým plotem, daleko od všech médií a shonu rušných měst. Pokud to šlo, snažil se podobné podmínky vytvořit i na place. Natáčení snímku Osvícení probíhalo téměř celé v anglických Elstree Studios, přičemž exteriérové záběry byly pořízeny na skutečných místech. Jako obvykle pracoval Kubrick s malým štábem složeným z lidí, kterým absolutně věřil. Díky úspoře na lidské síle, vlastnímu financování a skromnější produkci si během tvůrčího procesu mohl režisér dovolit své oblíbené opakování stále stejných záběrů, které nezřídka vedlo k psychickému i fyzickému vyčerpání herců. Osvícení na několika místech využívá i tehdy velmi drahé a především inovativní zařízení steadicam, umožňující kameramanovi nosit kameru s sebou při natáčení a zároveň ji izolovat od otřesů. Ve filmech se tímto zařízením často simuluje pohled z očí, případně slouží pro pořizování dlouhých, vzdušných záběrů.
Díky zásadním odlišnostem oproti knižní předloze vyvolal film v době vydání řadu spekulací o jeho pravém významu, skryté symbolice a nejednoznačném vyústění. Pojďme se tedy společně do hotelu Overlook vrátit a zkusme proniknout za oponu poznání. Zde je má interpretace.
V hlubinách šílenství
Chladný a krajně děsivý snímek Osvícení si pohrává s myslí svého publika, neboť před něj staví zajímavou otázku, která by mohla znít asi následovně: Kdo z hlavních čtyř postav je spolehlivým pozorovatelem? Tedy ještě přesněji: Čí vnímání prostoru a událostí je nejméně zkreslené? Jde o zásadní témata tohoto filmu, zapeklitý rébus k němuž patrně neexistuje jediný správný klíč.
Vše začíná pracovním pohovorem v kanceláři horského hotelu Overlook, který za pár dní skončí pohřbený pod nánosy čerstvé sněhové nadílky. Abstinující alkoholik Jack Torrance (Jack Nicholson) se uchází o pozici správce hotelu, jehož náplní bude na celý objekt dohlížet, starat se o kotel a průběžně vytápět některé části budovy. Půjde o krajně osamělou a dost možná i psychicky náročnou práci, jak správně podotýká ředitel hotelu Stuart Ullman (Barry Nelson). Během zimního období totiž hotel pravidelně opouští veškerý personál. Spisovatel na volné noze Jack však tuto skutečnost kvituje s povděkem. Alespoň bude mít dostatek času na psaní a společnost mu navíc bude zajišťovat i jeho žena Wendy (Shelley Duvall) a šestiletý syn Danny (Danny Lloyd). Jacka z míry nevyvede ani tragická událost, k níž v hotelu před deseti lety došlo. Patrně pod vlivem ponorkové nemoci popadl tehdejší správce sekyru a zavraždil vlastní manželku, dvě dcery a nakonec si brokovnicí ustřelil hlavu. Jack však sebevědomě prohlašuje: „Tohle se mě stát nemůže a pokud jde o mou ženu, určitě jí to nadchne. Miluje duchařské příběhy a horory.“ Strašidelná historka nezbytná pro hororový film je dosazena na své místo.
Jackova i ředitelova uvolněnost během rozhovoru je až podezřele absurdní. Hovoří spolu takto lidé o reálných událostech plných násilí a smrti? Co Jackova žena? Skutečně bude z té historky tolik nadšená, jak předesílal? Řekne jí o tom vůbec někdy? Divák znalý hororového žánru už v tuto chvíli nemá pochyb o tom, kdo na konci filmu bude třímat sekyru. Znepokojivá atmosféra začíná pomalu zesilovat stisk.
Jack Torrance, žena Wendy a malý Danny se tedy nastěhují do hotelu a čeká je pětiměsíční izolace. Personál hotel pomalu opouští, Jack od ředitele Ullmana přijímá poslední pokyny a Danny si povídá s místním šéfkuchařem Dickem Hallorannem (Scatman Crothers). Ten záhy zjistí, že má Danny stejnou schopnost jako on. Komunikovat beze slov, číst myšlenky druhých a vnímat vizualizované záblesky minulosti i budoucnosti. Hallorann tuto schopnost popisuje jako dar „osvícení“ a vládnou jím pouze takto „osvícení“ lidé. Danny má imaginárního kamaráda Tonyho, který prý bydlí v jeho ústech a skrze Dannyho nižší hlasový rejstřík občas promlouvá. Vypadá to tak, že Tony je Dannyho nástroj pro usměrňování vnitřních psychických vjemů a to včetně šokujících vizí plných litrů krve tekoucích po chodbách hotelu. Danny také několikrát spatří dvě pobledlé dívky v modrých šatech. Jde o ty zavražděné děti? A především, je Danny spolehlivý pozorovatel událostí? Jeho dar pravděpodobně pracuje s nadpozemskými vibracemi uvnitř hotelu, které si však do značné míry může interpretovat po svém. Vizuální vjemy nemusí za každou cenu odpovídat tomu, co se v hotelu děje nebo dělo. Předpokládám, že potok krve chodbami nikdy neprotékal, že?
Následuje rutina. Jack v obrovském sále neúnavně datluje do psacího stroje, Danny se v motokáře prohání po hotelu, sleduje televizi a Wendy se ze všech sil pokouší zrekonstruovat něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo běžný chod domácnosti. Ranní snídaně, zajištění hraček pro kluka, občasný úklid. Ti tři spolu jako rodina netráví prakticky žádný čas. Jejich vzájemné vztahy jsou jaksi chladné a izolované, stejně jako hotel odříznutý od civilizace.
Samotná Wendy zde zastává funkci spoluhráčky pro obě zbývající postavy. Je dobrou společníci pro Dannyho a Jacka se zase snaží rozveselit, aby alespoň občas povolil opratě pracovnímu nasazení. Funguje to do chvíle, než jí nerudný manžel vulgárně oznámí, aby ho při práci laskavě nerušila. Na to, co Jack skutečně píše, Wendy přijde až později během jednoho ze zásadních dějových zvratů. Wendy vnímám zhruba do poslední třetiny filmu jako spolehlivou pozorovatelku událostí. Věřím tomu, co vidí. Stejně tak věřím i Dicku Hallorannovi, avšak jeho užitečnost nečekaně ukončí sekyra zařazená do hrudi, díky čemuž zůstane tajemství pokoje 237 (před kterým byl Danny varován) nedořešené.
Některé scény s halucinacemi je možné pochopit nebo dokonce zpochybnit jejich nadpřirozený význam. Kdykoliv si stále podivnější Jack myslí, že vidí jiné lidi, je v jeho blízkosti přítomno i zrcadlo. Dost možná tedy hovoří sám se sebou. Krvavý potok a malé dívky jsou možná Dannyho pokusem o usměrnění dávné tragédie. Později, když Wendy nabude přesvědčení, že se Jack zbláznil a poranil syna na krku, může mít jistě pravdu, ale její racionální vnímání teoreticky mohla zkreslit dávná událost, když byl Danny skutečně poznamenán otcovou brutalitou. Zranil Dannyho přízrak mrtvé ženy nebo to byl jeho otec? Přesně o to jde. Tři lidé uprostřed zasněženého hotelu propadají postupně šílenství a psychickému teroru. V poslední části filmu se již na žádného z nich nemůžeme spolehnout, pokud jde o vnímání toho, co se skutečně děje. Právě díky této zvláštní neuchopitelnosti je Kubrickův film tak znepokojivý.
Nelze pochopitelně popřít, že Osvícení více či méně pracuje s duchařskou tématikou. Pár duchů zde vystupuje. Zmiňované dvě dívky, předchozí správce hotelu Delbert Grady (Philip Stone) a barman Lloyd (Joe Turkel). Časté debaty o tom, zdali jsou duchové ve filmu skuteční či nikoliv, zdánlivě objasňuje scéna s Jackem uvězněným ve spíži. Dle mnohých fanoušků neexistuje žádné jiné racionální vysvětlení toho, jak se dostal ven, než skutečnost, že zámek odemknula nadpřirozená síla v podobě správce Gradyho. Jenže! Na začátku filmu, když Hallorann, Wendy a Danny obcházejí spíž zvenčí, můžeme letmo zahlédnout ještě druhé dveře, které zákonitě musejí vést také dovnitř. Pokud má tato místnost skutečně dva vchody, mohl si Jack teoreticky pomoci sám. Ne, dle mého názoru Osvícení není duchařský film v pravém slova smyslu. Je to film o šílenství a negativních energiích, které jsou skrze Dannyho neovladatelný dar vizuálně promítány do celého hotelu a prvek ponorkové nemoci tyto vize ještě více umocňuje.
Ukažme si to na konkrétním případu. Jack je alkoholik a násilník. Nějakých pět měsíců prý nepil, ale řekněme si na rovinu, že Jack je cokoliv, jen ne vyléčený alkoholik. Když popíjí v hotelovém baru svou imaginární whisky, chová se a mluví, jako by byl skutečně opilý. Dokonce i imaginární chlast vypouští z jeho klece zlé alkoholové démony, včetně sexuálně laděné sekvence, která plynule přejde do děsivé noční můry. Otázkou však zůstává, zdali by Jack všechny ty přízraky viděl bez Dannyho přítomnosti v hotelu. Za sebe říkám, že nikoliv. Hallorann měl pravdu. Danny je majitelem obdivuhodného daru, ale nemá nad ním kontrolu. Jackovo rostoucí šílenství si sice chlapec dokáže spojit s příběhem o zavražděných dívkách a předpovědět tak otcův finální útok, ale jinak si jeho schopnosti dělají, co chtějí.
Konec filmu nabírá obrysy hořečnatého snu. Hallorannova záchranná mise skončí krvavým nezdarem, Jack se sekyrou v ruce honí syna v zeleném labyrintu, Wendy prchá z hotelu a cestou jí straší děsivé přízraky. S příchodem závěrečných titulků si může divák konečně oddechnout a začít přemítat nad tím, co bylo skutečné a co nikoliv.
Vystřižená scéna
Ano, taková scéna skutečně existuje. Jak známo, Jack Torrance umrzne v bludišti, přičemž Wendy a Danny nasednou do sněžné rolby a odjedou pryč. Původně následoval zvláštní epilog. Wendy je v nemocnici, hovoří s ředitelem Ullmanem a ten jí oznámí, že záchranný tým v bludišti Jackovo zmrzlé tělo nenašel.
Pokud doopravdy umrzl, jak je možné, že nebyl nalezen? To tam nikdy nebyl? Odehrávala se snad značná část příběhu v hlavě Wendy, Dannyho nebo dokonce jich obou? Znamená to snad, že tělo bylo pohlceno temnou minulostí hotelu, což by vysvětlovalo Jackovu přítomnost na skupinové fotografii hotelových návštěvníků z roku 1921? Vystřihnutím tohoto epilogu učinil Kubrick velmi rozvážné rozhodnutí. V opačném případě by šlo o další, tentokrát již krajně matoucí příběhový mezičlánek, který by podkopal naší důvěru v základní dějovou premisu. V jistém smyslu je totiž nezbytně nutné abychom jako diváci uvěřili skutečnosti, že tři lidé spolu skutečně tráví zimu uvnitř hotelu Overlook. Ponecháním epilogu by do příběhu vstoupil nežádoucí chaos.
Umělecký horor
Nemám patent na rozum a mé výše uvedené vnímání příběhu je čistě subjektivní. Věřím, že kolik fanoušků Osvícení má, tolik má i různých interpretací. Stanley Kubrick natočil vskutku ďábelskou hádanku. Kompozičně složité nájezdy kamer jsou precizní stejně jako samostatný scénář. Mnoho architektů se snažilo nakreslit přesný půdorys hotelu a mnoho jich pohořelo. Dlouhé chodby a časté užívání zrcadel pro optické zvětšení prostoru je zcela záměrné. Kubrick chtěl diváky zmást nejen příběhem, ale i hotelem samotným. Chtěl je zatáhnout do složité změti chodeb a sněhem zavátých bludišť, které odrážejí zbloudilou mysl propadající šílenství.
Několik let po premiéře dostala herečka Shelley Duvall během jednoho interview prostou otázku: „Jaké to je pracovat s Kubrickem?“ Odpověď byla rychlá: „Nesnesitelné!“ S kapkou ironického podtónu pokračovala dále: „Produkce se nesmírně protáhla. Postava Jacka Nicholsona musela být vlivem proměny neustále naštvaná. Ta moje zase musela plakat dvanáct hodin denně, devět měsíců v kuse, pět až šest dní v týdnu. Po vší té dřině můj výkon sotva kdo zmínil. Všechny recenze byly jen o Kubrickovi. Skoro jako bych v tom filmu ani nebyla.“ Tak to vidíte. Možná, že režisérův přehnaný důraz kladený na perfekcionismus byl součástí jeho promyšlené strategie, aby tak u herců vyvolal přesvědčení, že jsou v kulisách hotelu uvěznění s pravým šílencem. Výsledek stojí jednoznačně zato, nemyslíte?
3 komentáře
Jack Nicholson je skvělý herec, jedna z top legend!