Sci-fi horor Věc z roku 1982 od legendárního režiséra Johna Carpentera je remakem stejnojmenného filmu natočeného v roce 1951. Obě verze jsou adaptací knižní předlohy „Who goes there?“ z roku 1938 spisovatele Johna W. Campbella Jr. Když se 25. června 1982 Věc poprvé promítala v kinech, byla kasovním propadákem a kritiky i diváky považována za neúspěch. Postupem času se ovšem z filmu stal jeden z největších klenotů hororového žánru, který předběhl svou dobu.
Věc vypráví příběh o skupině amerických vědců na výzkumné stanici na Antarktidě, která čelí útoku neznámé hrozby. Vše se pro vědce zdá jako obyčejný turnus, dokud se neobjeví helikoptéra s norskými kolegy, kteří se snaží za každou cenu usmrtit psa, jenž hledá u Američanů útočiště. Američané ovšem brzy zjišťují, že zvíře je jen psí napodobenina a pravým organismem je mimozemská bytost, která pohlcuje a následně imituje ostatní tvory.
John Carpenter si tímto filmem sice okamžité uznání nezískal, ale dokázal něco mnohem důležitějšího, a to předběhnout svou dobu a natočit tak přelomové dílo. Jeho detailní a důrazná režie spolu s unikátní disciplínou docílily úspěchu v podobě nestárnoucího kultovního hororu, o němž se bude mluvit dalších několik desítek let.
Carpenter již v dětství miloval Věc z roku 1951. Jeho úctu k původnímu filmu lze vidět již v prvních minutách a to při zobrazení úvodního titulu, který je v obou verzích totožně ikonický. A i když původní Věc je bezesporu skvělou a ukázkovou sci-fi z 50. let se silným potenciálem, tak má spoustu problémů – nadbytečné charaktery, rozptylující dialogy, absenci potřebné atmosféry. Věc z roku 1982 bere to, čím je námět tak originální a přidává k tomu svou vlastní osobitost, ale stále respektuje původní zdroj.
Nejsilnějším aspektem VěciJohna Carpentera je hustá a mrazivá atmosféra, která je tak brilantně vytvořena díky paranoidní náladě, jenž panuje mezi všemi přítomnými postavami. Paranoia je také umocněna prostředím, ve kterém se celý příběh odehrává. Výzkumná stanice uprostřed ledové Antarktidy, ve které jsou všechny postavy odkázány jen a pouze sami na sebe, úchvatně zesiluje pocit nebezpečí a bezmoci. Celé to pak precizně dokresluje nevtíravá hudba Maestra Ennia Morriconeho. Každá z postav je vystavena neznámé hrozbě, jelikož nikdo neví, kdo je stále člověkem a kdo je již asimilován mimozemskou bytostí. Carpenter si tak brilantně hraje s divákem a po celou dobu filmu, až do samotného konce, jen dává mírné náznaky toho, která z postav je již nadobro ztracena. Což skvěle a zábavně funguje.
Foto: Universal Pictures
Všechny postavy mají své místo, je jich tak akorát a jsou zapamatovatelné a dobře zahrané. Hlavní postavou příběhu je ostřílený MacReady, jenž je jedinečně ztvárněn Kurtem Russellem. Nicméně ani on nebere prostor a viditelnost zbylým postavám a spolu s ostatními je neustále pod velkým a zásadním otazníkem – je, či není asimilován?
Samotná mimozemská hrozba – Věc, je extrémně nepřátelské, surové stvoření, jehož jediný cíl je přežít za každou cenu a všechny okolo sebe zahubit. Pro splnění svého cíle je ona kreatura schopna udělat naprosté maximum. Věc je rozhodně mimořádný antagonista, který perfektně spadá do tohoto izolovaného prostředí. Minimální informace o Věci také pozitivně ovlivňují celkové vnímání atmosféry.
Každá Věc, jež se chybně asimiluje, dává svobodu pro kreativní „gore“. Ten je využit na maximum, díky nestárnoucím praktickým efektům a make-upu, dohnaným k naprosté dokonalosti. Rob Bottin, jenž byl pověřen prací právě v tomto odvětví, odvedl opravdu bezchybné dílo. Nebýt takto vydařených speciálních efektů, film by postrádal jeden ze základních kamenů, jenž ho činí výjimečným.
Bez vášně a vize Johna Carpentera a celého jeho týmu by dnes nebyl takto přelomový horor, jehož si lidé v 80. letech nevážili. Málokoho by, komu se Věc nelíbila, nejspíš v létě 1982 napadlo, že film vyzraje do takové krásy.
